17. listopadu 2009

Kritikova první věta by měla znít: Co mi máš povědět, dílo?
Tím se obvykle netrápí.
Místo toho mu poví: Dávej pozor, dílo, co ti říkám!.

Schnitzler

Po loňských berounských medvědech a výletu na rozhlednu Děd nás tentokrát Dalibor zavedl do Jihočeského regionu. Konkrétně na Českobudějovicko a Táborsko.

V předvečer 17. listopadu jsme se postupně přesouvali na Hosín. My jsme měli poněkud zpoždění, protože Natálka měla odpolední a nepodařilo se ji zajistit včasně vystřídání. Cesta z Prahy byla až do Bystřice docela příjemná. Očekávali jsme daleko větší provoz. V Bystřici však začalo pršet a u Votic se silnice ztratila v husté mlze. Chvílemi jsme na ni ani neviděli, a proto jsme se doslova ploužili krokem. Doufali jsme, že se najde nějaký šílenec, který nás předjede a my se budeme moct orientovat podle jeho zadních světel. Nenašel se nikdo takový. Proploužili jsme se Voticemi, projeli přes Miličín, to už jen drobně mžilo, a blížili se k Táboru. Mlha se občas protrhala, čehož využili netrpěliví řidiči a vyrazili kupředu. Jenže daleko se nedostali. Až za Táborem jsme definitivně vyjeli z mlhy.

Na Hosín jsme po menším bloudění, minul jsem odbočku, dorazili v pozdních večerních hodinách. Byli jsme z té cesty tak unavení, že jsme nedokázali udržet víčka, a tak jsme raději šli spát.

Druhý den po předchozím dešti nebylo památky. Nad Hosínem byla azurová obloha. Po snídani jsme se přesunuli do Dobronic, kde měla začít vycházka směrem k Řetězovému mostu Stádlec. Ještě předtím jsme si však prohlédli zříceninu hradu Dobronice, tyčící se vysoko na řekou Lužnice. Po detailním průzkumu zříceniny jsme se za krásného počasí vydali po pravém břehu k Stádleckému mostu.

Daliborovi se podařilo přichystat nám překvapení. Asi nikdo nečekal, že bychom se na Lužnici mohli setkat s takovým skvostem, kterým bezpochyby řetězový most byl. Ne nadarmo byl prohlášen za Národní kulturní památku. A ještě s jedním překvapením jsme se na mostě setkali. Tím byla mladá řidička, která zoufale stála před dvěma sloupky zužující vjezd na most. Průjezd mezi nimi chtěl buď odvážné srdce nebo pevnou ruku zkušeného řidiče. Obojí ji zjevně chybělo. Naštěstí se jí ujal Mistr. Dalibor auto i s ní bravurně převezl na druhou stranu mostu.

Na zpáteční cestu zpět do Dobronic jsme se vydali po opačném břehu řeky. Procházeli jsme chatovými osadami, kde nás v jedné z nich upoutala chata maskáč. To jsme na našich výletech ještě neviděli. Krátce po poledni jsme se vrátili zpět do podhradí k našim vozidlům, nasedli a motorizovaně se přesunuli do Bechyně.

V Bechyni na náměstí jsme vzali útokem obchod s keramikou. Paní prodavačka z nás musela mít radost. Zatímco se někteří kochali keramickými výtvory, s Natálkou a Dalibor jsme se vydali na nedalekou vyhlídkovou věž kostela sv. Matěje. Namáhavý výstup stál za ten pohled na Bechyni z výšky. A díky Daliborovi jsme se například dozvěděli, kde jsou lázně, zámek a další zajímavá místa. Když jsme sestoupili z věže zpět na náměstí, překvapilo nás, že je na chodnících mokro. Během našeho výstupu nebo sestupu krátce zapršelo.