11. - 20. července 2002

Co je směšné?
Všechno, pokud se to děje někomu jinému.

Voltaire

Akce „Čtveráci na Šumavě„ se zrodila v předvolebním klání, částečné obrysy získala 17. listopadu, první informace o ubytování byly v lednu, v květnu jsme zaplatili zálohu a v červenci jsme vyráželi. Samozřejmě, že to nebylo tak jednoduché. Situaci trochu komplikovala skutečnost, že jsme putování po horách spojili s plavbou po Vltavě. Nicméně, díky iniciativě DaH a MaH, byla akce perfektně zajištěna (rafty, itinerář, ubytováni na Šumavě apod.).

Původně jsme se měli sejít ve středu večer v kempu na Pískárnách. Z důvodu hlášených bouřek a přívalových lijáků byl sraz na Hosíně. Kromě mě a Natálky. My jsme se zatím vztekali (hlavně já a Natálka mě neúspěšně uklidňovala) při nakládání a upevňování lodí na střechu auta. To bylo večer 10. července okolo deváté hodiny a já pomalu přestal doufat, že odjedeme. Nakonec jsme byli úspěšní a naše plavba po Vltavě tak snad nebude ohrožena.

Vltava

Den prvý: čtvrtek 11. července - 26 km

Ač jsme to neplánovali, scházíme se ve Větřním v rozmezí 20-ti minut. A to jsme vyjížděli z různých koutů. Z Haloun a z Hosína. Společně míříme do kempu na Pískárnách, kde byl původně Daliborem plánovaný sraz (jak jsem dodatečně zjistil, umístil jsem kemp na úplně jiné místo).

Na Pískárnách jsme vybalili, postavili stany, popili kávu, neřidiči i něco ostřejšího, s obavami pozorovali oblohu zda nebude pršet, naložili nezbytný proviant a přesunuli jsme se do Vyššího Brodu. Kupodivu vše klapalo. Jenom to počasí nám dělalo starosti.

Naloďujeme se a vyrážíme. Na dvou raftech (červeném a zeleném), dvou lodích a jednom nafukovacím člunu se pouštíme do velkého vodního dobrodružství. Samozřejmě, že na prvních kilometrech nás provázejí dešťové kapky. Na rozjezd nějakých 26 km s několika zajímavými jezy a peřejemi. Pěkně to ten Dalibor naplánoval. Řeka k nám byla zatím milosrdná a příliš neprověřovala naše vodácké umění. Dokonce i počasí se umoudřilo, i když ne nadlouho. Přestalo pršet a začalo vykukovat sluníčko. Když se na nás dostatečně vynadívalo opět se zatáhlo, sprchlo, vyjasnilo, zatáhlo, sprchlo, ....... a tak to pokračovalo celý den. My jsme si oblékali, svlékali a zase oblékali pláštěnky. Pořád dokola. Cesta ubíhala, psi se nudili a občas dobrovolně i nedobrovolně opustili plavidlo. Páníčkové je pak museli s nasazením života zachraňovat. I kamenné mužíky jsme si cestou prohlédli. Prostě paráda.

Konečně Pískárny a kemp. Postupně připlouvají jednotlivé posádky na lodích, v nafukovacím člunu a raftech. Někteří jedinci na pokraji zhroucení (fyzického i nervového). Večer jsme si u táboráku lízali utržené rány, sdělovali zážitky a likvidovali zásoby více procentních nápojů. Nakonec ten první den nebyl tak špatný.

Den druhý: pátek 12. července - 22 km

„Čí je to pes?“ „Jak to, že tady volně pobíhá?“ Fuj, to je probuzení. Rozespalí vykukujeme ze stanů a pátráme po zdroji křiku. V akci byli správcová kempu a Bendy, který měl asi dojem, že je jinde větší zábava, tak překousal provaz a vydal se na průzkum kempu. Správcová však neměla pro jeho výzkum pochopení. Bendyho čekala pacifikace a provaz. K uvázání. Vašek je hodný páníček.

Dochází k první změně v osádce červeného raftu Dalibor střídá Magdu a hned se pevně chopí velitelských povinností. Balíme stany a nepotřebnou výstroj a výzbroj a rychle se přesouváme po ose Pískárny - Větřní - Český Krumlov - Rájov - Zlatá Koruna do dalšího cílového místa. Určené a důvěrou pověřené osádky vozidel na plánovaném místě zajistily terén, postavily stany, zaparkovaly momentálně nepotřebná vozidla a rychle se vrátily zpět na Pískárny, kde už byly netrpělivě očekáváni. Alespoň si to myslely. Naloďujeme se a vyrážíme na další plavbu. Sluníčko svítí. Vypadá to na pěkný pařák.

Zlatým hřebem dne má být Český Krumlov a jeho jezy. Hlavně pověstný jez pod zámkem. Před tím jsme si museli prožít trochu strachu v retardérce ve Větřní. Pro mě osobně je to nejhorší úsek. Asi mám moc bujnou fantazii a představa, jak se uděláme .......

Český Krumlov. První jezy jsou spíše návnadou. Konečně je tady tolik očekávaný jez s obvyklým davem čumilů, toužících po nějaké senzaci. Takový utopenec, by je určitě potěšil. Měli by o čem vyprávět. Postupně jsme sledovali, jak jez někdo sjel, někdo se vykoupal, někdo loď přenesl a bojovali s vlastním strachem. Jet nebo nejet. Nakonec jsme přenechali zachraňovat čest klubu na Daliborovi, Terezce a Terezce. Zachránili ji.

Pozdě odpoledne postupně dorážíme do kempu v Zlaté Koruně. Ještě před tím zdoláváme poslední jez. I Vašek. A bravurně. Nechápu, proč ostatní nechtěl jet. Asi se bál o loď. Přijíždí Mirek a hned hlásí: „Mám prodřený člun“. Po chvíli doráží i oba rafty. Na jejich posádkách je vidět znatelná únava. Já s Daliborem se vracíme na Pískárny pro auto a cestou zpátky nakládáme dříví na oheň. Jestli vydržíme.

Vydrželi jsme. Málem jsme se nechali i přemluvit k návštěvě divadelního představení. Ale jen málem. Večer jdeme doplnit zásoby do obchodu, rozděláváme oheň, zpíváme a čekáme na Tomáše, který někde pokouší rybářské štěstí. Nedočkali jsme se ho. Postupně uvadáme a zalézáme do sáčků. Poslední vytrvalci ještě pečou rybu, kterou ulovil Víťa. I se šupinami, ale vykuchanou. Prý byla dobrá.

Den třetí: sobota 13. července - 20km

Poslední den na vodě. Ráno opět tradiční přesun vozidel. Tentokrát do Boršova. Dnes však nemusíme stavět stany. Došlo k jedné významné změně. Už s námi nepokračuje Mirek s rodinou. Neutopil se, ani jsme mu neublížili. To jen díra v jeho člunu a nechuť půjčit si loď jej vyřadila z další plavby. Tak se jeli podívat, myslím, na Lipno.

Dle Dalibora nás dnes nečekají žádné záludnosti, ale klidná a přívětivá řeka. Bohužel i s častými oleji. Ale tak to na řece chodí. Chvíli se člověk veze a pak musí pádlovat a pádlovat.

Pokračovali jsme ve stejném scénáři předešlých dní. Obě lodě v čele. A někde tam vzadu jeden raft (obvykle červený) a za ním i druhý raft (na něm Tomáš zkoumal množství ryb na Vltavě). Během plavby jsme neodolali a přispěli jsme k tvorbě kamenných mužíků. Spíše jsme je dotvořili.

Když jsme míjeli Dívčí Kámen, zatáhlo se a naší plavbu doprovázelo hřmění. Citelně se i ochladilo. Zvýšili jsme frekvenci pádlování, ne abychom bouřce ujeli, ale abychom se zahřáli. Přesto jsme jí ujeli. Nebo si to namířila jiným směrem.

Před Boršovem posádky obou lodí odpočívaly a čekaly na rafty (asi 60 minut) a pak už byl před námi poslední úsek. Vody málo, plavidla drhla o dno a každou chvíli uvázla, nešťastné posádky sesedaly, vyprošťovaly plavidla, nasedaly a zase při dalším uvíznutí sesedaly... A když bylo hodně vody, tak to zase neteklo. To byly ty pověstné oleje.

Konečně jsme u cíle. Přirážíme ke břehu a vyloďujeme se. Házíme bagáž do aut, lodě a rafty na střechy vozidel. Mirek nás mezitím informuje o pěkné bouřce na Lipně. Terezka a Honzík nás opouštějí, ale ne nadlouho. Přesouváme se na Hosín. Potřebujeme se přebalit. Tedy, vodácké potřeby za horské. Ne, že by se nám něco přihodilo. Taky trochu nabrat energie a doplnit zásobu tekutin v těle. Vašek s Daliborem hrají na kytary, zpíváme. Při kytaře se moc hezky usín .....

Na Vltavě se trápili:
loď č. 1: NaR, PeR, Jessa
loď č. 2: VaM a alternující HaM, Víťa, Ája a Bendy (ten se nakonec vezl na raftu)
nafukovací člun: MiM, Dáša, Péťa a Janička (i zde se děti občas vezly někde jinde)
červený raft: MaH, tu vystřídal DaH, Terka, Andy, Terezka a Honzík (Horníci) a Bendy + alternující člen lodi nebo člunu, poslední den opět MaH
zelený raft: MiP, MaP, Tomáš (Fůča, Fučík, prostě ladič a Martinův kolega), Marijánka, Kristýnka + alternující člen lodi nebo člunu

Šumava

Den čtvrtý: neděle 14. července

Vstáváme. Bendy nás upřeně pozoruje ze zahrady a čeká na nějakou spřátelenou bytost. S místním voříškem si moc nepoštěkali. Snídáme, dobalujeme, přiděláváme Daliborovi na auto loď (to kdybychom neměli té vody dost a chtěli si ještě zapádlovat), loučíme se s Poláčky (jedou do Rožďalovic), Tomášem a s Daliborem (přijede za námi jakmile mu to dovolí pracovní povinnosti) a vyrážíme směrem na Kubovou Huť. Je příjemné počasí, jako dělané na výlety.

V Kubově Huti se ubytováváme v chatičkách a seznamujeme se s nejbližším okolím. Kam chodit na dříví, kde rostou houby, kam jít do hospody, kam na nákup apod. Už jsou opět s námi Terezka a Honzík H. Večer zkoušíme na hřišti pod chatičkami hrát volejbal, ale nějak nám to nejde. Raději přecházíme na přehazovanou. Zítra nás čeká první túra – Boubín. Už se těšíme.

Den pátý: pondělí 15. července cca 22,5 km

Budíček v 8.00 hod., odchod v 9.00 hod. Tolik plán. Skutečnost je jiná. Vstáváme sice v osm, ale prší. Boubín je zahalen v oblacích. Blíží se devátá a počasí se nelepší. Tak v deset, v jedenáct. Jdeme se naobědvat. Přestává pršet, ale počasí stále nic moc. Přesto se najde pár odvážlivců (NaR, MiM, VaM, PeR, Dáša, Jessa a Bendy), kteří chtějí boj s počasím podstoupil a dobýt vrchol Boubína.

V 14.48 hod. je vrchol zdolán. Zapisujeme se do pamětní knihy. Provádíme fotodokumentaci a marně se snažíme prokouknout mlhu (nebo mraky). Nic není vidět. Sestupujeme z vrcholu a vstupujeme do Boubínského pralesa, komplexu původního jedlobukového porostu s příměsí smrčin. Marně hledám Krále smrků a kráčející kořeny (nebo chůdové kořeny?). U Boubínského jezírka zjišťujeme, že nás začíná tlačit čas. Do tábora je to ještě daleko a nejbližší vlakový spoj jede asi za 35 minut. To nemůžeme stihnout. Musíme po svých. Chudáci psi.

Narážíme na naučnou stezku, která má podle mapy míjet v nevelké vzdálenosti náš tábor. To už nás doprovází i sluníčko a průseky je vidět i do okolí. Konečně vidíme Kubovou Huť a spouštíme se neuvěřitelným terénem dolů. Větve, kamení, padlé stromy, to byly některé z překážek, které jsme museli překonat při sestupu. V hustém lese se špatně drží směr, chvíli tápeme, ale posléze objevujeme cestu, která vede kolem tábora. Stihli jsme to. Nepřijdeme o večeři.

Po jídlo se jde sportovat. Hřiště však již obsadili Němci, tak jsme se museli přesunout na louku před chatičkami, kde jsme předváděli vrcholné fotbalové umění.
Boubín už byl zase schován v oblacích.

Den šestý: úterý 16. července cca 18 km

Ráno opět chvílemi prší. Opět váháme s odchodem. Dnes nás čeká pátrání po pramenech Vltavy. Počasí se konečně umoudřuje a my se přesunujeme do Kvildy (auty). Odtud se vydáváme jižním směrem po modré značce. Narážíme na Teplou Vltavu a proti proudu docházíme až na úpatí Černé Hory. Zde má pramenit Vltava. Chvíle napětí. Pramení. Fotografujeme se, posilňujeme se a chystáme se na další cestu. Po červené na Bučinu a pak po zelené zpět do Kvildy. Cestou obdivujeme nádhernou šumavskou přírodu a litujeme, že s sebou nemáme kola.

Vracíme se do tábora. Čeká nás večeře, večerní sportování, klábosení u dobrého moku, možná i zpěv při kytaře.
Abych nezapomněl, Boubín už byl zase schován v oblacích.

Den sedmý: středa 17. července cca 8 km

Neprší. Svítí sluníčko. V oblacích je zahalen jen vrcholek Boubína. Všichni se radujeme, že nám počasí konečně přeje. Po snídani vyrážíme na Modravu, kde nechávám auto. Dál pokračujeme přes Antýgl na Čeňkovu Pilu. Já v autě s Vaškem, Natálka dělá společnost Mirkovi. Dalibor je dostatečně přeplněn.

Na parkovišti se zásobujeme pohlednicemi, dáváme si káva a nějaké občerstvení a jdeme se podívat na soutok Křemelné s Vydrou. Odtud dál už teče Otava. Z Čeňkovy Pily se vydáváme po červené značce proti proudu Vydry. Řeka v této části toku tvoří v balvanitém řečišti mohutné peřeje a dlouhé kaskády, k vidění jsou v kamenech vymleté obří hrnce, nad řečištěm se tyčí mohutné skalní masivy s viklany, na srázech údolí jsou četná kamenná moře.

Zaslouženého odpočinku se dočkáme u Turnerovy chaty. Popíjíme pivo, pojídáme zásoby a nadáváme na obtěžující pestřenky. Je to sice užitečný hmyz, ale všeho moc škodí

Dalším cílem je Antýgl. V letech 1523 - 1815 zde stávala malá sklárna na duté sklo a pateříky (skleněné kuličky pro růžence). Usedlost patřila ke stodůlecké královácké rychtě. V pozdějších dobách je zde i zájezdní hostinec. Dnes i autokemp. Cestou začíná pršet. Zpočátku mírně, pak hustěji a posléze lije jako z konve. Měníme plány. Zpátky na Modravu to pěšky nepůjde. Naštěstí jede autobus. Vyrážím na Modravu pro auto, pak zpět do Antýglu pro řidiče, na Čeňkovu Pilu pro zbylá auta a zase zpět do Antýglu pro zbylé osazenstvo. To se mezitím napájelo grogem (děti prý čajem).

Na zpáteční cestě přestalo pršet a vysvitlo sluníčko. Slušného počasí jsme využili k dosušení našich bot a oblečení. Zbytek dne probíhal v obvyklém pořadí. Večeře, sport, klábosení apod.
Boubín stále schován v mracích.

Den osmý: čtvrtek 18. července cca 16 km

Vrchol našeho šumavského pobytu. Máme v plánu zdolat nejvyšší vrchol Šumavy, Plechý 1378 m.n.m. Samozřejmě, jestli nám to dovolí počasí. To pro naše snažení zatím nemá pochopení. Po snídani vyrážíme na cestu. Zatím neprší. V Nové Peci zanecháváme vozidla a dál se musíme spolehnout ne své nohy. Počáteční cesta k Schwarzenberskému kanálu a pak podle něj byla příjemným výletem.

Asi po dvou kilometrech jsme pohodlnou turistickou cestu opustili a po zelené značce jsme se vydali k Plešnému jezeru. To už jsme byli opět zahaleni v pláštěnkách. Minuli jsme rozsáhlé kamenné moře a postupně jsme se vynořovali z mlhy u jezera. Plešné jezero je pozůstatkem doby ledové. A na počasí to bylo vidět. Studený severák, déšť, mlha a všudypřítomná zima. Marně jsme se napájeli slivovičkou, becherovkou a hruškovicí. Nic nepomáhalo. K vrcholu nám zbývalo ještě 1,5 km chůze a převýšení cca 300 m. Větší část účastníků se rozhodla pro organizovaný ústup do přívětivějších poloh.

K vrcholu se vydala pouze trojice odvážlivců NaR, VaM, PeR a oba psi. Cesta byla dost hrozná. Občas pršelo. Voda byla dole i nahoře. U Stifferova památníku jsme se z vyhlídky pokochali pohledem na hustou mlhu. Bílo bylo všude. Ve 13.20 hod. jsme mohli do světa oznámit: „Vrcholové družstvo Clubu CC (Čtveráků) za neuvěřitelných povětrnostních podmínek zdolalo Plechý“. Na vychutnávání vítězství však nebyl čas ani nálada. Zima a mokro nás nutilo k návratu.

Náročnost zpáteční cesty po Rakousko - Českém pomezí překonala naše očekávání. O její obtížnosti svědčí i skutečnost, že naši čtyřnozí přátelé po návratu do tábora sotva pletli nohama. I my jsme toho měli dost. Nicméně i tento večer jsme si po vydatném jídle zasportovali (přehazovaná se stala sportem č. 1). Zítra nás čeká další výlet. Na Kašperk.
Kde asi byl schován vrchol Boubína? Správně, v mracích!

Den devátý: pátek 19 července cca 6 - 8 km

Ráno jsme se jako mátohy bezcílně ploužili táborem. Včerejší sportovní výkony nás dost poznamenaly. Snídaně však udělala své. K dobré náladě přispělo i to, že nepršelo. Nejprve jsme jeli do Vimperku, kde nám Dalibor, jako správný velitel přesunu, dal hodinu volna na prohlídku města. Pak nás protáhl okrajem Kašperských Hor do takové samoty mezi poli. Zde snad dávaly lišky dobrou noc. K hradu to však nebylo daleko. Kašperk je nejvýše postavený hrad na území ČR. Ještě výše byl postavený nedaleký Pustý hrádek, ale z něj zbyla pouze jedna zeď. Navíc to nebyl hrad, ale opevněná obranná věž.

Po prohlídce hradu jsme se zajeli podívat do Kašperských Hor. Na náměstí jsme si v cukrárně kombinované s restaurací objednali osvěžení v podobě kávy, zmrzlinových pohárů, palačinek a jiných laskomin. Někteří jedinci dali přednost pivu. Po osvěžení jsme se rozdělili. Část výpravy si to namířila zpět do Vimperka, část se jela podívat na Jezerní slať (1055- 1075 m n.m., 120 ha), která se nachází 2 km severně od Kvildy (Vrchovištní slať patřící k nejvýznamnějším šumavským slatím, zvl. pokud jde o flóru a faunu. Hloubka rašeliny je až 8 m. Rašeliniště syceno suťovými prameny v oblasti hojných srážek - 1200 až 1300 mm ročně. Sněhová pokrývka dosahuje po dobu zhruba půl roku výšky dvou metrů. Vegetační doba kolem 100 dnů. Průměrná roční teplota 3,5 °C. Tolik encyklopedie).

Byl to náš poslední výlet a před námi byl poslední večer. Po nezbytné přehazované jsme rozdělali táborák, pekli buřty, Vašek s Daliborem a Mirkem hráli střídavě na kytary a my ostatní je doprovázeli svými hlasy. Natálka konečně ulovila své oběti, které byly ochotny s ní ponocovat a držela je u skomírajícího ohně až do druhé hodiny ranní. To už jsme s Vaškem nevydrželi a odpotáceli se do chatiček.

Den desátý: sobota 20. července cca 150 km (podle cílového místa)

Den návratu. Den, kdy i Šumava ukázala svoji vlídnou tvář. Bylo krásné slunečné dopoledne. Boubín byl vidět v celé své kráse. Škoda. Mohlo to přijít dřív. Zabalili jsme, naložili lodě, navštívili místní provaznictví a nakoupili všelijaké užitečné věci (rohožky, provazy apod). A to byl definitivní konec naší dovolené na Šumavě a taky na Vltavě.

(pro kroniku PeR)
Boubín marně vyhlíželi a nejvyšší vrchol Šumavy zdolali
MiM, VaM, NaR, HaM, Honzík H., Dáša, Andy, Terka, Ája, Tereza H., Janička, Péťa, Víťa, MaH, PeR a DaH Bendy, Jessa

Zde jsem chtěl původně napsat úvahu o tom, že kombinovat lodě a rafty není příliš šťastné a že Šumava musí být krásná i ze sedla kola. Srpnové povodně však všechno změnily. Se smutkem a lítostí jsem sledoval zprávy o postupujícím živlu, který ničil a pustošil místa, která jsme během dovolené navštívili nebo kterými jsme projížděli.. Jak se nám zdála Vltava mírná, posádky raftů žehraly na nedostatek vody. Obdivovali jsme Český Krumlov a jeho hospůdky, kavárny a restaurace podél břehu řeky a představovali jsme si, jak to musí být příjemné si takto sedět a sledovat dění na Vltavě. Kolikrát jsme přešli přes dřevěný most ve Zlaté Koruně. Už nestojí. A co kamenní mužíci, které jsme s takovou pečlivostí dotvořili. „Je to taková třešnička na dortu“ říkal Martin a umístil svůj kamínek na vrchol mužíka.
Doufám, že až příště pojedeme na jih Čech, nepůjde nám v patách nějaká další katastrofa.