Jméno rodu hrabat z Waldsteina je neodmyslitelně spjato s českými dějinami už devět století. Vedle proslaveného Albrechta z Waldsteina se do českých dějin zapsala řada dalších příslušníků této rodiny, a to kladným i záporným způsobem.
Waldsteinové pocházejí ze starobylého rozrodu českých Markvarticů a jejich nejstarší známý předek Markvart z Waldsteina, komoří krále Vladislava II., je zaznamenán už v roce 1159. V polovině 18. století přijali Waldsteinové i jméno a erb svých vymřelých „starodávných příbuzných“ a od té doby používají titulu „hrabě z Waldsteina, pán z Wartenbergu“.
Na přelomu 15. a 16. století se rod rozdělil do dvou hlavních linií, z nichž mladší Zdeňkova († 1525), z které pocházel i Albrecht z Waldsteina, vymřela se jménem Waldstein-Arnau po meči v druhé polovině 19. století. Starší Vilémova († 1557) žije dodnes.
Z doby husitských válek je známý Hašek z Waldsteina († 1451). Nejprve byl zajat husitskými pražany a později se stal jejich polním hejtmanem. Přesto mu byly jeho moravské statky vypleněny jiným husitským oddílem.
Vzdělaný Hannibal Waldstein (1519-1584), rektor frankfurtské univerzity, byl reformačně orientován a sympatizoval se vzbouřenými stavy, ale do konfliktu se přímo nezapojil. Na rozdíl od něj jeho příbuzný Zdeněk Brtnický z Waldseina (1581-1623), stavovský direktor a komorník krále Fridricha Falckého, byl po porážce na Bílé hoře odsouzen ke ztrátě všech statků i hrdla. Nakonec byl pouze uvězněn, ale za několik let v žaláři zemřel. Jeho statky se rodině už nikdy nevrátily.
Vzdělaný Hannibal Waldstein (1519-1584), rektor frankfurtské univerzity, byl reformačně orientován a sympatizoval se vzbouřenými stavy, ale do konfliktu se přímo nezapojil. Na rozdíl od něj jeho příbuzný Zdeněk Brtnický z Waldseina (1581-1623), stavovský direktor a komorník krále Fridricha Falckého, byl po porážce na Bílé hoře odsouzen ke ztrátě všech statků i hrdla. Nakonec byl pouze uvězněn, ale za několik let v žaláři zemřel. Jeho statky se rodině už nikdy nevrátily.
Jiní Waldsteinové naopak zůstali za stavovských bouří věrni císaři a katolickému vyznání. Týká se to například Adama († 1638) z hrádecké větve. Adam byl nábožensky velmi snášenlivý a po císařově vítězství bohatě využil možnosti pobělohorských konfiskací, ale odmítl, na rozdíl od jiných Waldsteinů, povýšení do hraběcího stavu s tím, že je pyšný na titul českého pána a jako takový chce i zemřít.
Přirozeně však nepředčil svého příbuzného z heřmanské větve – Abrechta Václava Eusebia z Waldsteina (1583-1634).
Politické dráze se věnoval Karel Arnošt Waldstein (1661-1713), dvorní rada a mimořádný vyslanec ve Španělsku. Zde vyvíjel činorodou aktivitu na vytvoření silné protifrancouzské aliance za účastí Portugalska, Anglie a Holandska. Portugalsko korunního prince hodlal oženit s některou habsburskou arcikněžnou. Při návratu do Rakouska byl Francouzi na moři zajat a na deset měsíců uvězněn.
V 17. století proslul Emanuel Arnošt z Waldsteina (1716-1789); věnoval se církevní kariéře a zakončil ji jako biskup litoměřický. V Litoměřicích zřídil nádhernou vědeckou knihovnu a neustále ji doplňoval moderní literaturou z celé Evropy. V náboženských otázkách byl však, alespoň do Josefových reforem, velmi nekompromisní a netolerantní.
Do dějin české vědy se zapsal i František Adam Waldstein (1759-1823), původně voják, maltézský rytíř, bojovník s Turky, a později pilný botanik a autor díla o vzácných uherských rostlinách. Svůj botanický herbář pak odkázal Národnímu muzeu v Praze. Tuto instituci podporovalo i několik dalších hrabat Waldštejnů. V roce 1852 se stal prezidentem Společnosti Národního muzea hrabě Kristián Waldstein (1794-1858), v podstatě na toto místo dosazený vládními úřady jako „kontrolor snah tzv. ultračechů“.
Hrabě Josef Karel Emanuel Waldstein (1755-1814), starší bratr vojáka a botanika Františka, byl sice také generálem, ale mnohem více se proslavil jako zaměstnavatel proslulého italského spisovatele a dobrodruha Giovanniho Giacoma Casanovy de Seingalt (1725-1798). Casanova dožíval svůj nevšední osud na jeho zámku v severočeském Duchcově, sepisoval své paměti a pracoval pro hraběte jako knihovník. Dnes je tato velmi cenná knihovna nesoucí stopy Casanovy práce umístěna v expozici zámku v Mnichově Hradišti, kam ji Waldsteinové v našem století přemístili.
Hrabě Arnošt František Waldstein (1821-1904) pochopil změny moderní doby a (na rozdíl od mnoha jiných šlechticů) začal velkoryse podnikat nejen v oblasti zemědělství a lesnictví, tradiční základně feudální ekonomiky, ale zakládal i železářské podniky, zvláště na Šťáhlavsku, a podporoval vybudování několika nových železnic v Čechách.
Přirozeně však nepředčil svého příbuzného z heřmanské větve – Abrechta Václava Eusebia z Waldsteina (1583-1634).
Politické dráze se věnoval Karel Arnošt Waldstein (1661-1713), dvorní rada a mimořádný vyslanec ve Španělsku. Zde vyvíjel činorodou aktivitu na vytvoření silné protifrancouzské aliance za účastí Portugalska, Anglie a Holandska. Portugalsko korunního prince hodlal oženit s některou habsburskou arcikněžnou. Při návratu do Rakouska byl Francouzi na moři zajat a na deset měsíců uvězněn.
V 17. století proslul Emanuel Arnošt z Waldsteina (1716-1789); věnoval se církevní kariéře a zakončil ji jako biskup litoměřický. V Litoměřicích zřídil nádhernou vědeckou knihovnu a neustále ji doplňoval moderní literaturou z celé Evropy. V náboženských otázkách byl však, alespoň do Josefových reforem, velmi nekompromisní a netolerantní.
Do dějin české vědy se zapsal i František Adam Waldstein (1759-1823), původně voják, maltézský rytíř, bojovník s Turky, a později pilný botanik a autor díla o vzácných uherských rostlinách. Svůj botanický herbář pak odkázal Národnímu muzeu v Praze. Tuto instituci podporovalo i několik dalších hrabat Waldštejnů. V roce 1852 se stal prezidentem Společnosti Národního muzea hrabě Kristián Waldstein (1794-1858), v podstatě na toto místo dosazený vládními úřady jako „kontrolor snah tzv. ultračechů“.
Hrabě Josef Karel Emanuel Waldstein (1755-1814), starší bratr vojáka a botanika Františka, byl sice také generálem, ale mnohem více se proslavil jako zaměstnavatel proslulého italského spisovatele a dobrodruha Giovanniho Giacoma Casanovy de Seingalt (1725-1798). Casanova dožíval svůj nevšední osud na jeho zámku v severočeském Duchcově, sepisoval své paměti a pracoval pro hraběte jako knihovník. Dnes je tato velmi cenná knihovna nesoucí stopy Casanovy práce umístěna v expozici zámku v Mnichově Hradišti, kam ji Waldsteinové v našem století přemístili.
Hrabě Arnošt František Waldstein (1821-1904) pochopil změny moderní doby a (na rozdíl od mnoha jiných šlechticů) začal velkoryse podnikat nejen v oblasti zemědělství a lesnictví, tradiční základně feudální ekonomiky, ale zakládal i železářské podniky, zvláště na Šťáhlavsku, a podporoval vybudování několika nových železnic v Čechách.
Posledním majitelem rozsáhlých rodových statků byl hrabě Karel Arnošt (1897 - 1985), kterému byly tyto statky zkonfiskovány po druhé světové válce.
Moravský zámek Zátiší je nyní restituován jednomu z potomků hrabat z Waldsteina.
Hlavní sídlo rodu v Čechách a na Moravě:
Třebíč, Zátiší, Svatoslav, Mnichovo Hradiště, Duchcov, Kozel, Doksy
Poznámka:
Pravopisná podoba jejich jména se pochopitelně během věků měnila; někdy se používala i forma Valštejn. Od ní pak pochází zvláště díky Friedrichu Schillerovi v Německu rozšířené Wallenstein.
Moravský zámek Zátiší je nyní restituován jednomu z potomků hrabat z Waldsteina.
Hlavní sídlo rodu v Čechách a na Moravě:
Třebíč, Zátiší, Svatoslav, Mnichovo Hradiště, Duchcov, Kozel, Doksy
Poznámka:
Pravopisná podoba jejich jména se pochopitelně během věků měnila; někdy se používala i forma Valštejn. Od ní pak pochází zvláště díky Friedrichu Schillerovi v Německu rozšířené Wallenstein.