Český panský rod sídlící koncem 14. století na tvrzi Martinice u Votic. První písemná zmínka o rodu je z roku 1322.
Rod Martinitzů pochází ze stejného kořene jako páni z Kaunitz (Kounic), nimiž měli společný erb. Bohužel několik příslušníků této rodiny se zasloužilo o to, že jméno Martinitz nepatří zrovna k těm nejpopulárnějším v českých dějinách.
Sledovaný rodokmen začíná Markvartem z Martinitz, který získal v letech 1416-1418 Smečno.
Jeho syn Bořita, v letech 1453-1461 dvorním maršálkem krále Ladislava Pohrobka a krále Jiřího z Poděbrad, přestavěl před rokem 1460 původní tvrz Smečno na pozdně gotický hrádek. Jeho křestní jméno se na čas stalo dědičným a rod se nazýval Bořitové z Matinitz.
Hynek, nejvyšší sudí, koupil roku 1518 hrad Okoř a dovršil vzestup rodu.
Jeho syn Bořita, v letech 1453-1461 dvorním maršálkem krále Ladislava Pohrobka a krále Jiřího z Poděbrad, přestavěl před rokem 1460 původní tvrz Smečno na pozdně gotický hrádek. Jeho křestní jméno se na čas stalo dědičným a rod se nazýval Bořitové z Matinitz.
Hynek, nejvyšší sudí, koupil roku 1518 hrad Okoř a dovršil vzestup rodu.
Během 16. století zastávali příslušníci tohoto rodu důležité zemské úřady. V téže době se rod rozdělil do dvou větví, okořské a smečenské, ale první z nich na konci století vymírá.
Na přelomu 16. a 17. století se proslavil Jaroslav Bořita z Martinitz (1582-1649). V roce 1603 se stal královským radou, v letech 1609-1618 dvorním maršálkem a až do stavovské revoluce v roce 1618 královským místodržícím. V květnu roku 1618 byl spolu s Vilémem Slavatou z Chlumu a Košumberka vyhozen z oken královského paláce na Hradčanech. Oba místodržící pád přežili a Martinitz uprchl do Bavorska. Jeho majetek byl stavy okamžitě jako nepříteli vlasti zabaven.
Po bitvě na Bílé hoře se triumfálně vrátil do Čech i do státních funkcí. Císař jej za věrnost odměnil povýšením do hraběcího stavu a polepšením erbu o habsburské symboly. Jaroslav Martinitz bohatě využil pobělohorských konfiskací a ztrojnásobil rodový majetek. Vedle Smečna a Okoře, získal od císaře Slaný, Hořovice a další statky V roce 1648 byl při švédském vpádu do Prahy raněn a zajat. Byl celkem čtyřikrát ženat a měl 14 dětí.
Po bitvě na Bílé hoře se triumfálně vrátil do Čech i do státních funkcí. Císař jej za věrnost odměnil povýšením do hraběcího stavu a polepšením erbu o habsburské symboly. Jaroslav Martinitz bohatě využil pobělohorských konfiskací a ztrojnásobil rodový majetek. Vedle Smečna a Okoře, získal od císaře Slaný, Hořovice a další statky V roce 1648 byl při švédském vpádu do Prahy raněn a zajat. Byl celkem čtyřikrát ženat a měl 14 dětí.
Nejstarší Jaroslavův syn Jiří Adam (1602-1651) vykonával od roku 1627 funkci prezidenta apelačního soudu, o rok později byl prezidentem české komory a od roku 1644 nejvyšším kancléřem Království českého.
Jeho bratr Bernard Ignác z Martinitz (1603-1685) byl kanovníkem v Magdeburku a později v Pasově. Byl to vzdělaný a schopný úředník a politik. Postupně získával stále vyšší a vyšší funkce ve státní správě Čech, až se v roce 1651 stal nejvyšším pražským purkrabím a královským místodržícím. Jeho zásluhy byly oceněny Řádem zlatého rouna. Založil v Čechách několik klášterů, například františkánský v Hořovicích.
Jeho bratr Bernard Ignác z Martinitz (1603-1685) byl kanovníkem v Magdeburku a později v Pasově. Byl to vzdělaný a schopný úředník a politik. Postupně získával stále vyšší a vyšší funkce ve státní správě Čech, až se v roce 1651 stal nejvyšším pražským purkrabím a královským místodržícím. Jeho zásluhy byly oceněny Řádem zlatého rouna. Založil v Čechách několik klášterů, například františkánský v Hořovicích.
Rod dále pokračoval díky Maxmiliánu Valentinovi (1612-1677). Dva z jeho synů rozdělili rod do dvou větví, do starší, smečenské, a do mladší ahníkovské:
Zakladatel starší větve Jiří Adam (1650-1714) byl císařským diplomatem. Působil jako vyslanec v Londýně, Lisabonu a v Římě. Když hájil před papežem Inocencem XII. zájmy Habsburků proti francouzské diplomacii s takovou prudkostí, tak údajně po jeho odchodu papež zvolal: „Už žádného Čecha!“.
Posledním Martinitzem z této větve byl František Michal (1704-1773).
Zakladatel starší větve Jiří Adam (1650-1714) byl císařským diplomatem. Působil jako vyslanec v Londýně, Lisabonu a v Římě. Když hájil před papežem Inocencem XII. zájmy Habsburků proti francouzské diplomacii s takovou prudkostí, tak údajně po jeho odchodu papež zvolal: „Už žádného Čecha!“.
Posledním Martinitzem z této větve byl František Michal (1704-1773).
Mladší větev založil Maxmilián Quidobald (1664-1733), nejvyšší hofmistr císařovny Eleonory Magdalény.
Jeden z jeho synů, Karel Josef (†1769), si zvolil církevní dráhu a stal se olomouckým kanovníkem a vyšehradským proboštem.
Rod dále pokračoval Františkem Karlem (1733-1789), který zdědil majetek vymřelé smečské větve rodu, ale sám byl posledním Martnitzem po meči. Jeho syn František Michal (1767-1783) zemřel v 16 letech, dvě dcery zemřely v dětském věku a zůstala pouze Marie Anna (1768-1832), která se vdala za hraběte Karla Clama (1760-1826). Rod Clamů tak získal nejen martinitzský majetek, ale i jméno a erb.
Hlavní sídla rodu v českých zemí:
Smečno, Slaný, Ahníkov, Prunéřov, Okoř
Jeden z jeho synů, Karel Josef (†1769), si zvolil církevní dráhu a stal se olomouckým kanovníkem a vyšehradským proboštem.
Rod dále pokračoval Františkem Karlem (1733-1789), který zdědil majetek vymřelé smečské větve rodu, ale sám byl posledním Martnitzem po meči. Jeho syn František Michal (1767-1783) zemřel v 16 letech, dvě dcery zemřely v dětském věku a zůstala pouze Marie Anna (1768-1832), která se vdala za hraběte Karla Clama (1760-1826). Rod Clamů tak získal nejen martinitzský majetek, ale i jméno a erb.
Hlavní sídla rodu v českých zemí:
Smečno, Slaný, Ahníkov, Prunéřov, Okoř