26. - 27. května 2007

Z toho, co nebylo a co nikdy nebude,
dělají obratní spisovatelé
nejkrásnější příběhy o tom, co je.
Andrič





Sever Čech má pro nás své kouzlo. Ze základny v chaloupce v Rusínově jsme zdolali několik zřícenin, hradů a zámků (Milštejn, Tolštejn, Sloup, Lemberk), honili se po cestách i necestách na kolech a objevovali krásy zdejší přírody (Jetřichovicko s jeho skalními městy a vyhlídkami, Panskou skálu). Letošní severská cesta se nesla ve znamení rozhleden. A hned několika.
Jenže při jejich výběru Hanka poněkud přecenila čtverácké možnosti. Již nejsme ti mladíci (dámy stále jsou), kteří časně vstávají, aby byli s ranním kuropěním na cestě. Už se nám hůř vstává, déle nám trvá, než protáhneme ztuhlé svalstvo a rozpohybujeme lupající a vrzající klouby. K tomu i to ranní posilnění nám trvá poněkud déle, takže se na cestu obvykle vydáváme, když už je sluníčko pěkně vysoko na obloze. Pak není divu, že naplánované cíle mnohdy nestihneme navštívit.
I tentokrát to tak probíhalo. Protože Poláčci o víkendu nemohli jet s námi, tak jsme páteční protipólní večer prožili společně v Bořanovicích a ráno, spíše v časném dopoledni jsme se bez nich vydali na Sever. Po nezbytné zastávce v marketu, kde jsme doplnili zásoby potravin a tekutin jsme udělali další zastávku v Rousínově, kde jsme vše opět vyložili, přeskládali se do dvou aut a konečně mohli vyrazit za první rozhlednou.
A tou byl Hrádek, zdaleka viditelná dominanta města Varnsdorf, který se tyčí na strmém znělcovém vrchu (467 metrů). Prohlídka byla úžasná i díky velmi laskavé paní, která spojovala funkci pokladní, jakési kronikářky a i průvodkyně. Pravděpodobně trpěla nedostatkem turistů, takže když nás dostala do spárů, tak povídala a povídala a my se dozvěděli o historii rozhledny, o blízkém i dalekém okolí a hlavně, co je zajímavého za hranicemi na německé straně a kam by stálo jet na výlet.
Byla sice milá, ale nakonec jsme byli rádi, že jsme na cestě k další rozhledně, tentokrát u města Rumburk. Ale to už jsme hlady šilhali, a tak jsme zamířili pod slunečníky k první volné zahrádce. Nikde nikdo. Přišla servírka a hned nám tuto dost podezřelou okolnost objasnila. Nemají jídlo, jen pití. Tak jsme se přesunuli dál a jak se později ukázalo, udělali jsme dobře. V restauraci Bonanza jsme našli příjemné útočiště. Dali jsme si výbornou polévku, ke které automaticky přinesli chleba, pivko, smažáček s hranolky a kávu. Příjemně rozsezeni a pivkem poněkud utlumeni jsme se vydali k rozhledně na Dymníku.
Dymník je čedičový vrch 516 metrů vysoký, pod jehož vrcholem stojí již od roku 1895 výletní restaurace a na vrcholu se tyčí od roku 1896 15 m vysoká rozhledna. Když jsme se blížili k výletní restauraci, oblohu pokryly olověné mraky. Proto jsme rychle prošli lesem na vrchol kopce, zdolali 82 schodů a mohli se pokochat krásným výhledem po okolí. Jen ty mraky kdyby nebyly tak nízko. Sotva nahoru vyšplhali poslední opozdilci spustila se bouřka. Blesky křižovaly oblohu a vítr s deštěm bičoval rozhlednu. Vzhledem ke kovové konstrukci rozhledny jsme zvolili rychlý ústup. Běsnící živly jsme raději přečkali na úpatí rozhledny.
Nakonec jsme to čekání nevydrželi a rychle jsme se přesunuli do výletní restaurace. Bylo tam teplo, sucho a útulno. Na stěnách nás zaujali visící trofeje horských zajíců. Když se venku poněkud uklidnilo počasí a dešťový mrak se přesunul nad Německo, vydali jsme se na zpáteční cestu k autům a zpět do chaloupky v Rousínově, kde nás čekala večeře, pití, hudební produkce a zasloužený spánek.
Druhý den ráno jsme se vydali za další rozhlednou. Tou byl Hvozd. V tu dobu se náš počet snížil o domů spěchající Jihočechy. Auty jsme dojeli do Krompachu a další cestu jsme museli zvládnout pěšmo. Zpočátku to vypadalo na příjemnou procházku, ale postupem času a přibývajícími metry se začal terén zvedat a my se drápali na 749 metrů vysoký kopec. Naštěstí pro nás jsme si pro výstup vybrali německou stranu, která sice byla příkrá a delší, ale zdolatelná. Na vrcholu si Hanka mohla zopakovat němčinu při nákupu vstupenek na rozhlednu. Výstup byl sice náročný, ale stál za tu námahu. Pak jsme se přesunuli směrem k restauraci, která má tu zajímavost, že přes její terasu vede statní hranice. Takže část návštěvníků může sedět na německé a část na české straně.
A pak nás čekal sestup, tentokrát v Česku. To jsme si dali. Trochu to připomínalo naší cestu z Plechého na Šumavě. Naštěstí ten krkolomný úsek nebyl dlouhý a za chvíli jsme byli v Krompachu a na zahrádce restaurace U Zámku. Zde si motto „Náš zákazník, náš pán“ poupravily na „Náš zákazník, velký otrava“. A také se podle toho k hostům chovali. Nejprve nám na pohled uštvaný a silně korpulentní číšník sdělil, že na zahrádce neobjednává a neobsluhuje a byl dost nepříjemný. Pak objednané jídlo dlouho nenesli a když ho přinesli, tak jsme jen mohli konstatovat zlatá Bonanza v Rumburku. A k tomu ještě měli značné problémy s kupeckými počty. Zlatým hřebem byly toalety. Zvláště ty dámské. Tak jsme byli docela rádi, když jsme zaplatili a mohli se vydat na zpáteční cestu do Prahy obohaceni o jeden negativní zážitek.


pro kroniku PeR
Po kopcích se šplhali a pohledem z rozhleden se kochali:
V pátek: HaM, VaM, ViM, NaR, PeR, DaH, MaH, AnH, Bendy,
V sobotu: HaM, VaM, ViM, NaR, PeR, Bendy,