27. - 28.května 2006
Zatímco my se snažíme děti poučit o všech životních záhadách,
děti nás učí, co vlastně znamená život.
SCHWINDTOVÁ




Po několika protipólech v Hýskově, ale konaných v Nižboru, jsme loni zavítali do pražské ZOO, pokochat se pohledem na zvířátka. Určitě největší zážitek z toho měl Bendy. Takových kamarádů na hraní se jen tak nevidí.
Letos ta milá povinnost připravit protipól připadla na mě. Protože přijedou Jihočeši, a to je vždy důvod pro hraní, rozhodl jsem se nakonec pro víkendový pobyt na Halounech. Jak se blížilo datum protipólu, tak jsem stále více čučel do map a snažil jsem se vymyslet nějaký cíl. Začínal jsem mít dost vtíravý pocit, že se česká kotlina stále více zmenšuje a že jsme skoro všude byli. Skalka, Černolické skály, Amerika, sv. Jan pod Skalou, Koněprusy. Všude už jsme zanechali stopu. Proto se můj pohled točil dál a dál od Haloun, až jsem narazil na zříceninu Valdek. Už jen samotný fakt, že je ve vojenském pásmu a že k němu nevede žádná turistická značka, na které bychom dokázali zabloudit, byl lákavý.
Bylo rozhodnuto. Pojedeme objevit Valdek.

Sobota:
S Natálkou netrpělivě vyhlížíme hosty. S Jihočechy se máme sejít kolem poledního v Chaloupkách u Komárova. Čas neúprosně běží. Pak volat Vašek, že uvázli v Řevnicích na šraňkách ve frontě. Po chvíli zase SMS-koval Martin, že jsou na cestě. Ale kde? A mezitím se Dalibor blížil od jihu k Chaloupkám. To byla situace.
Konečně přijel Vašek s Hankou, Víťou a Bendym. Další zpráva od Martina. Už jsou v Černošicích a ať stavíme na kávu. Tak čekáme a popíjíme. I Martina s Milenou a Nelinkou jsme se dočkali. K našemu překvapení přijel Martin i s basou. Lepší se.
Stále je relativně hezké počasí. Sice je oblačno, ale neprší. Čas však nebezpečně pokročil a je zřejmé, že do Chaloupek v plánovaném čase nedorazíme. Než jsme se dohodli, jak pojedeme, informoval nás Dalibor, že už je v Chaloupkách a kde jsme my. Raději jsme předstírali, že už jsme na cestě. Urychleně usedáme do aut. Bereme k sobě Bořanovické a do kufru k Jesse dáváme Bendyho. Netvářil se na dámskou společnost moc nadšeně. Už má s naší pejskovou své zkušenosti.
Vyrážíme. Cestou mě Vašek ze zadního sedala naviguje. Až do Hořovic to byla pohoda. Tady však Natálku zmátne značka, a ač se do té doby v navigaci nijak neangažovala, nechá nás odbočit doleva. Zatímco mezi ní a Vaškem probíhá debata o správnosti směru, se záhy ocitáme na lidu i autobusů prázdném autobusovém nádraží. Otáčíme se a jedeme zpátky. Odbočit jsme měli skutečně doleva. Ale až za mostem. Dál cesta proběhla bez rušivých okamžiků. Tedy skoro. Když projíždíme v Komárově okolo Buzuluku, padne památná věta: „Jedem z Buzuluku do Chaloupek“. Vida, máme název akce. Vzápětí nás Vašek informuje, že se mu dělá poněkud nevolno. Bereme to jako žert, ale změna barvy v obličeji nás přesvědčuje o opaku. Naštěstí jsou Chaloupky už za humny.
Jihočeši se nás konečně dočkali. Vašek rychle vystupuje a zhluboka dýchá. Barva jeho obličeje střídá odstíny šedé, zelené a doplňuje to bílá. Trochu to ladí s barvou jeho vousů. Nicméně mi ironicky děkuje za hezkou jízdu, pohoupání v zatáčkách a že dál raději půjde pěšky. Trochu ho uklidňuje, že z Chaloupek do Něrežína, odkud jsme měli jít pěšky, je to co by kamenem dohodil. Navíc ho Natálka ještě více uklidnila. Může sedět vpředu a může se přidržovat volantu. Začíná krápat
V Něrežíně odstavujeme na značeném parkovišti vozidla a než se stačíme srovnat do pochodového netvaru, vynořují se zpoza zatáčky okrojovaní mlaďoši. Mládenci vypadají jak po náročném tahu. Dámy jsou na tom viditelně lépe. Ukázalo se, že v Chaloupkách chystají máje. Byli jsme pohoštěni vínem a pozváni na večerní zábavu. Dalibor jim na oplátku nabízí Hosínské slunce (jeho domácí produkt). Krápe poněkud hustěji.
Za vesnicí se noříme se do vojenského prostoru, kam je vstup a vjezd zakázán, jak nás upozorňujme tabule na stromě. Kdybych ji cíleně nehledal, asi bychom se jí nevšimli. Po asfaltce stoupáme na hřebeny. Tam někde je v hlubokých brdských hvozdech ukrytá zřícenina hradu. Naše skupina se začíná trhat. Jessa táhne čelo skupiny jak pominutá a Jihočeši s Natálkou získávají značný náskok. Já se zase zdržel nutnou zacházkou do lesa. Konečně se dostávám na hřeben. Vlevo míjím za plotem nějaké budovy a s hrůzou zjišťuji, že mi ostatní pomalu mizí za horizontem. Pokus o hvízdaní žalostně selhal, nezbylo než řvát jak na lesy, at zastaví. Už nekrápe. Už prší.
Rychlý pohled do mapy. Hrad by měl být někde vlevo. A skutečně. Jen jsme se trochu vnořili do lesa, už narážíme na zříceninu Valdeku. Zatímco já jsem ji obcházel dokola, ostatní vnikli dovnitř. Docela mě překvapilo, co turistů a cyklistů se v tomto psím počasí vleklo až sem. Když jsme si prohlédli zbytky hradu, vše řádně zdokumentovali a ještě dělali fotografy (Terezka) jiným skupinkám, vydali jsme se na zpáteční cestu. Stále pršelo.
Během zpáteční cesty se opět trháme. Na parkovišti zjišťujeme, že se nám někam zaběhl Vašek s Hankou a Bendym. Také Martin s Milenou jsou v nedohlednu. Pokoušíme se je hledat. Mezitím se objevuje Martin a informuje nás, že se první skupinka rozhodla jít pěšky do Chaloupek a počká na nás v restauraci. To jsem musel Vaška dost otrávit, že dobrovolně volil pochodové cvičení.
Zmínka o restauraci probudila naše břicha, která se začala dožadovat něčeho dobrého. V Chaloupkách zastavujeme poblíž místního hostince Na Chaloupkách. Klasická venkovská hospoda. Tentokrát však vyzdobená na máje. Těšíme se na oběd. Neprší a skoro ani nekrápe.
V hostinci se setkáváme s dost protivnou obsluhou. Zpočátku je dost otrávená z našeho čtyřnohého doprovodu a chce nás vykázat. Využíváme však její nerozhodnosti a snažíme si něco objednat. Naštěstí to vzdala. Objednaný smažený sýr, smažený hermelín se šunkou a Vaškova vajíčka se šunkou nám zvedají náladu. Nemělo to chybu. Spokojeni se vydáváme k autům. Nekrápe.
Před hostincem s překvapením zjišťuji, že nemám klíče od auta. A v hospodě jsem je ještě měl. Vše jsem prohledal, včetně baťohu. Několikrát. A klíče nikde. Mezitím se vrátila Natálka, která se šla s Bendym podívat na hřiště na májku a dost podezíravě se na mě dívala. Že prý jsem to udělal schválně. Když jsem se tvářil nechápavě, zacinkala hledanými klíči. Jak se dostaly do její kapsy, nechápu.
Opět necháváme Bendyho skočit do auta k Jesse. Jenže ta se k němu naklonila a něco mu šeptla do ucha. Bendy nelenil, vyskočil a uháněl k Martinovu vozidlu, do kterého bez zaváhání naskočil. A na místo řidiče. A ještě se tvářil, že jej odtamtud nedostaneme, a že si k té zrzavé potvoře znovu nesedne. Nakonec si dal říct a můžeme jet zpět na chatu.
Na Halounech rozděláváme oheň. Pro případ, že by skutečně chvíli vydrželo nepršet a my mohli grilovat. Mezitím přijel i Mirek a přivezl s sebou Áju a Péťu. Počasí vydrželo a grilovalo se. Bylo to však o chlup. Respektive dokončovalo se s deštníky nad hlavou. Přitom jsme stihli vyslovit důvěru presidentovi a Martin odvést Milču na nádraží (jela naproti vracejícím se dětem z výletu). Část osazenstva se nechala Natálkou zlákat a dívala se na Cimrmana. Postupně, se sílícím deštěm, se přidávali i ostatní. Prší
Pánové ladí nástroje, dámy zaplňují stůl dobrotami, děti jdou raději do pokojíčku neboť tuší, co bude následovat. Za chvíli se chatou nesou první tóny.
Byla to taková hezká tečka za tím naším výletem.

Neděle:
Kromě toho, že jsme šli spát v brzkých ranních hodinách, je neděle ve znamení balení a odjezdů. První nás opustil Míra s holkami. Jeli opět hrát. Pak se rozloučil Martin. Odjel do Nižboru sekat trávu (bylo to rozumné v tomto počasí a s elektrickou sekačkou?). Chvíli nato odjíždějí na dalekou cestu na jih Jihočeši a po nich Bořanovičtí.
Rychle jsme poklidili a uvedli chatu do původního stavu a vydali se také na cestu k domovu.

(pro kroniku PeR)
Valdek objevili a o presidentovi hlasovali:
DaH, MaH, MiM, MaP, MiP, VaM, HaM, PeR, NaR + TeH, AnH, ViM, PeM, AjM
Okolo nás běhali, hráli si a vzájemně na sebe štěkali:
Bendy, Nelinka a Jessa