Rod Schwarzenbergů patřil mezi nejbohatší rody Rakouska. V Čechách vlastnili Schwarzenbergové prakticky celé jižní Čechy. Během staletí původně německý rod dokonale srostl s domácím prostředím. Jeho příslušníci prosluli jednak jako výborní hospodáři a modernizátoři zemědělství, lesnictví a průmyslu, jednak jako vojevůdci.
Prapředkové rodu pocházeli z Německa (Frankischer Kreis). Nejstarším doloženým předkem Schwarzenbergů je Siegfried ze Sensheimu, francký rytíř se sídlem nedaleko Wurzburgu, jehož kroniky uvádějí k roku 1172. Nejvýznamnějším představitelem rodu ve středověku byl Erkinger ze Seinsheimu (†1437), který koupil panství a hrad Schwarzenberg a začal se psát "ze Schwarzenbergu".
Erkinger se zúčastnil dvou válečných tažení proti husitům, která však skončila těžkými porážkami v bitvách u Tachova (1427) a Domažlic (1431). Za podporu úsilí krále Zikmunda potlačit husitské hnutí v Čechách dostal v této tehdy rozbouřené zemi do zástavy několik hradů a měst a roku 1429 byl povýšen do stavu svobodných pánů. Erkingerovými syny se rod rozdělil na větev hohenlandsberskou a stefansberskou.
Nejvýznamnějšími členy první uvedené větve byli Jan Silný (†1528), jeho vnuk Jan Mladší (†1588) a Jiří Ludvík (†1646).Tito šlechtici se osvědčili jako vojenští velitelé i státníci. Jiří Ludvík se oženil s Annou Neumannovou, pětinásobnou vdovou, majitelkou panství Murau ve Štýrsku. Tento majetek později zdědil Jan Adolf I.a Schwarzenbergové jej vlastní dodnes.
Z druhé rodové linie - stefansberské - zaslouží pozornost především vojevůdce Adolf (1551 - 1600), který na jaře 1598 dobyl Turky obsazenou pevnost Raab (dnešní Györ v Maďarsku). Císař Rudolf II. Adolfa roku 1599 povýšil na hraběte a rozmnožil mu erb o symbol havrana vyklovávající oko na hlavě Turka.
Adolfův syn Adam (1583 - 1641) se rovněž věnoval vojenství a diplomacii, nikoli však v habsburských službách (jako většina Schwarzenbergů), ale u braniborského kurfiřta.
Adolfův syn Adam (1583 - 1641) se rovněž věnoval vojenství a diplomacii, nikoli však v habsburských službách (jako většina Schwarzenbergů), ale u braniborského kurfiřta.
V druhé polovině 17. století zaznamenal schwarzenberský rod nebývalý mocenský vzestup, o nějž se zasloužil druhorozený Adamův syn Jan Adolf I. (1615-1683), maltézský rytíř a schopný politik vídeňského dvora. Vykonával funkce válečného rady, císařského tajného rady a prezidenta říšské rady. Za věrné služby trůnu byl v roce 1670 povýšen do knížecího stavu. Roku 1654 Jan Adolf dostal do zástavního držení tři panství v Čechách a právo trvale se v této zemi usadit. Vedle statků, které se mu podařilo získat po otci, obohatil majetek rodu o Třeboň (v roce 1660), Křivoklát, Krušovice, Hlubokou a řadu dalších statků v Čechách.
Adolfův syn, kníže Ferdinand rozmnožoval rodový majetek četnými nákupy a po jeho manželce Marii Anně ze Sulzu zdědili Schwarzenbergové rozsáhlý majetek v Německu. Ještě mnohem větší majetek získal Ferdinandův syn Adam František, který roku 1719 zdědil po své tetě Marii Arnoštce z Eggenbergu, rozené ze Schwarzenbergu, bohaté vévodství krumlovské, k němuž náležely ještě panství Netolice, Volary, Vimperk, Orlík, Zvíkov a Chýnov. Od té doby měli Schwarzenbergové rozhodující část majetku v jižních Čechách a to vedlo k výraznému zvýšení jejich zájmu o tuto oblast.
Adam František byl na lovu u Brandýsa nad Labem omylem zastřelen císařem Karlem VI. Proto císař rozšířil v roce 1746 knížecí titul na všechny členy schwarzenberského rodu.
Jediný Adamův syn Josef Adam (1722-1782) rozmnožil dalšími koupěmi rodový majetek. Přestavěl hrad v Českém Krumlově a nechal odstranit celé hlubocké opevnění, aby zámek nebyl použitelný pro vojenské účely.
Adam František byl na lovu u Brandýsa nad Labem omylem zastřelen císařem Karlem VI. Proto císař rozšířil v roce 1746 knížecí titul na všechny členy schwarzenberského rodu.
Jediný Adamův syn Josef Adam (1722-1782) rozmnožil dalšími koupěmi rodový majetek. Přestavěl hrad v Českém Krumlově a nechal odstranit celé hlubocké opevnění, aby zámek nebyl použitelný pro vojenské účely.
Jeho nástupcem byl Jan Nepomuk (1742-1789), který ve funkci císařského vyslance jel do Říma oznámit papeži korunovaci císaře Josefa II. Byl to výborný hospodář. Dal vystavět průplav mezi Vltavou a Dunajem, aby mohl dopravovat dřevo ze svých krumlovských a vimperských lesů do Lince a Vídně. Jeho potomci založili dvě větve rodu - majoráty krumlovsko-hlubocký a orlický.
Starší Josef (1769-1833) pokračoval v otcových ekonomických reformách a stavbách; zřídil v Českém Krumlově hospodářskou školu, kde byli vychováváni správní úředníci. Za jeho života došlo k velkým změnám v rodinném majetku. Napoleonské války přinášely lidské utrpení i těžké hospodářské ztráty a měnila se tvář Evropy. Roku 1806 zanikla římsko-německá říše, čímž Schwarzenbergové ztratili suverenitu na německém území. Josef I. položil solidní základy k prosperitě schwarzenberského velkopodnikání.
Nejstarší Josefův syn Jan Adolf II. (1799-1888) byl v duchu rodové tradice znamenitým podnikatelem. Zapsal se do vývoje českého rybníkářství, cukrovarnictví, lesnictví, mlékárenství, pivovarnictví, stavebnictví a mnoha dalších průmyslových odvětí. Roku 1830 se oženil s Eleonorou z Liechtenštejna (1812 - 1873) Dbal i o rodové sbírky; dal vystavět monumentální schwarzenberskou hrobku v Třeboni a přestavěl zámek Hlubokou do dnešní podoby. Založil několik odborných škol a nadějné studenty posílal na své náklady studovat do zahraničí.
Jeho dědicem se stal Adolf Josef (1832-1914). Nejprve sloužil v armádě a zúčastnil se vojenského tažení do Holštýnska. Po vypuknutí válečného konfliktu s Itálií (v roce 1859) se na čas k vojsku vrátil a bojoval v bitvě u Solferina. Později se stejně jako otec věnoval správě svých statků.
Jan Nepomuk (1860-1938) převzal rodový majetek v roce, kdy se rozhořel první světový válečný konflikt a osud tomu chtěl, aby jej předával v předvečer dalšího válečného střetnutí. Po roce 1920, kdy probíhaly v Československé republice pozemkové reformy, schwarzenberské primogenituře bylo zcela vyvlastněno šest velkostatků a většina zbývajících byla zmenšena. Naštěstí byli Schwarzenbergové dobrými hospodáři a dokázali překonat mnohá složitá období.
Představitelem poslední - desáté - generace knížecích majitelů Hluboké se v roce 1938 stal JUDr. Adolf Schwarzenberg (1890-1950), který brzy poté musel pro své politické smýšlení emigrovat, což stihl těsně před fašistickou okupací Čech. Po válce se vrátil ze zámoří do Evropy, ale Československo již nikdy nenavštívil. V roce 1945 byly staršímu schwarzenberskému majorátu statky v Čechách vyvlastněny. Příslušníci rodu žili ve Vídni a po vymření této větve přešla testamentem práva na dědice z druhého, orlického majorátu.
Nejstarší Josefův syn Jan Adolf II. (1799-1888) byl v duchu rodové tradice znamenitým podnikatelem. Zapsal se do vývoje českého rybníkářství, cukrovarnictví, lesnictví, mlékárenství, pivovarnictví, stavebnictví a mnoha dalších průmyslových odvětí. Roku 1830 se oženil s Eleonorou z Liechtenštejna (1812 - 1873) Dbal i o rodové sbírky; dal vystavět monumentální schwarzenberskou hrobku v Třeboni a přestavěl zámek Hlubokou do dnešní podoby. Založil několik odborných škol a nadějné studenty posílal na své náklady studovat do zahraničí.
Jeho dědicem se stal Adolf Josef (1832-1914). Nejprve sloužil v armádě a zúčastnil se vojenského tažení do Holštýnska. Po vypuknutí válečného konfliktu s Itálií (v roce 1859) se na čas k vojsku vrátil a bojoval v bitvě u Solferina. Později se stejně jako otec věnoval správě svých statků.
Jan Nepomuk (1860-1938) převzal rodový majetek v roce, kdy se rozhořel první světový válečný konflikt a osud tomu chtěl, aby jej předával v předvečer dalšího válečného střetnutí. Po roce 1920, kdy probíhaly v Československé republice pozemkové reformy, schwarzenberské primogenituře bylo zcela vyvlastněno šest velkostatků a většina zbývajících byla zmenšena. Naštěstí byli Schwarzenbergové dobrými hospodáři a dokázali překonat mnohá složitá období.
Představitelem poslední - desáté - generace knížecích majitelů Hluboké se v roce 1938 stal JUDr. Adolf Schwarzenberg (1890-1950), který brzy poté musel pro své politické smýšlení emigrovat, což stihl těsně před fašistickou okupací Čech. Po válce se vrátil ze zámoří do Evropy, ale Československo již nikdy nenavštívil. V roce 1945 byly staršímu schwarzenberskému majorátu statky v Čechách vyvlastněny. Příslušníci rodu žili ve Vídni a po vymření této větve přešla testamentem práva na dědice z druhého, orlického majorátu.
Mladší, orlický majorát založil kníže Karel I. (1771-1820), slavný vojevůdce. Bojoval v tureckých válkách a největších úspěchů dosáhl v bojích s Napoleonovými vojsky, s nimiž se nesčíslněkrát utkal. Účastnil se bitvy u Slavkova i u Lipska, kde velel všem armádám protinapoleonské koalice. Pronásledoval pak Napoleona až do Paříže. Za to byl vyznamenán nejvyššími řády téměř všech evropských států. Karel I. byl také iniciátorem výrazně pročeské orientace orlických Schwarzenbergů.
Rod pokračoval Karlem II. (1824-1904). Také on nastoupil vojenskou kariéru, ale v roce 1856 z armády vystoupil a věnoval se správě svého majetku a politice. Jako politik stál v jedné linii s hrabětem Leo Thunem a Františkem Ladislavem Riegrem. Byl iniciátorem a obhájcem českého státoprávního hnutí, požadující korunovaci císaře na českého krále a spolu s tím zachování kontinuity země a její autonomii. V roce 1871 proslul svým výrokem ve sněmovně, že práva českých zemí bude hájit „až do těch hrdel a statků“. Podporoval zrovnoprávnění češtiny a prosazoval ji jako politik i jako správce svého majetku. Na jeho statcích se stala čeština úředním jazykem; zdomácněla i v jeho rodině. Podporoval činnost Národního muzea a založení Národního divadla.
Karel IV. (1859-1913), poslanec říšské rady, v roce 1889 velmi pobouřil českou veřejnost. Tehdy se mladočeský poslanec Josef Šíl dožadoval vysvětlení, proč sněm rozhodl, že na nové budově Národního muzea na Václavském náměstí nebude umístěna deska se jménem Jana Husa. Staročeští poslanci nebyli v zásadě proti a snažili se přesvědčit své aristokratické druhy. Karel Schwanzenberg však rezolutně prohlásil: „Mezi husity bylo na počátku onoho hnutí mnoho charakterů ctihodných, avšak husité bohužel zvrhli se brzy v tlupu lupičů a žhářů.“ Dále prohlásil husitství za "komunismus 15. století" a sebe za dědice Rožmberků, nepřátel husitů, a celý konflikt se zcela zbytečně vyhrotil. Po této aféře se kníže vzdal svého členství ve správní radě Národního muzea.
Karel V. (1886–1914). Působil na českém místodržitelství a zemřel na počátku první světové války na úplavici ve Vukovaru na srbské frontě.
Statky zdědil Karel VI. (1911–1986), známý jako český historik a genealog. Při záboru Sudet při okupaci Československé republiky nacisty se rozhodně postavil na stranu českého státu. V roce 1938 podepsal známé „Prohlášení příslušníků české šlechty“ prezidentu Edvardu Benešovi, v němž signatáři vyjádřili věrnost českému státu i odhodlání jej bránit. Po osvobození v roce 1945 byl zvolen předsedou revolučního národního výboru v Čimelicích; tam rodina trávila válečnou dobu. V roce 1948 byl orlické větvi zkonfiskován veškerý majetek v Čechách.
Rod pokračoval Karlem II. (1824-1904). Také on nastoupil vojenskou kariéru, ale v roce 1856 z armády vystoupil a věnoval se správě svého majetku a politice. Jako politik stál v jedné linii s hrabětem Leo Thunem a Františkem Ladislavem Riegrem. Byl iniciátorem a obhájcem českého státoprávního hnutí, požadující korunovaci císaře na českého krále a spolu s tím zachování kontinuity země a její autonomii. V roce 1871 proslul svým výrokem ve sněmovně, že práva českých zemí bude hájit „až do těch hrdel a statků“. Podporoval zrovnoprávnění češtiny a prosazoval ji jako politik i jako správce svého majetku. Na jeho statcích se stala čeština úředním jazykem; zdomácněla i v jeho rodině. Podporoval činnost Národního muzea a založení Národního divadla.
Karel IV. (1859-1913), poslanec říšské rady, v roce 1889 velmi pobouřil českou veřejnost. Tehdy se mladočeský poslanec Josef Šíl dožadoval vysvětlení, proč sněm rozhodl, že na nové budově Národního muzea na Václavském náměstí nebude umístěna deska se jménem Jana Husa. Staročeští poslanci nebyli v zásadě proti a snažili se přesvědčit své aristokratické druhy. Karel Schwanzenberg však rezolutně prohlásil: „Mezi husity bylo na počátku onoho hnutí mnoho charakterů ctihodných, avšak husité bohužel zvrhli se brzy v tlupu lupičů a žhářů.“ Dále prohlásil husitství za "komunismus 15. století" a sebe za dědice Rožmberků, nepřátel husitů, a celý konflikt se zcela zbytečně vyhrotil. Po této aféře se kníže vzdal svého členství ve správní radě Národního muzea.
Karel V. (1886–1914). Působil na českém místodržitelství a zemřel na počátku první světové války na úplavici ve Vukovaru na srbské frontě.
Statky zdědil Karel VI. (1911–1986), známý jako český historik a genealog. Při záboru Sudet při okupaci Československé republiky nacisty se rozhodně postavil na stranu českého státu. V roce 1938 podepsal známé „Prohlášení příslušníků české šlechty“ prezidentu Edvardu Benešovi, v němž signatáři vyjádřili věrnost českému státu i odhodlání jej bránit. Po osvobození v roce 1945 byl zvolen předsedou revolučního národního výboru v Čimelicích; tam rodina trávila válečnou dobu. V roce 1948 byl orlické větvi zkonfiskován veškerý majetek v Čechách.
Jeho starší syn Karel Jan Nepomuk (roz. 1937) zdědil po smrti Jindřicha Schwarzenberga (1903–1965) rakouský majetek starší větvě rodu. Působil jako předseda Helsinského výboru a aktivně se zasazoval za uplatňování lidských práv v komunistickém Československu. V roce 1990 byl prezidentem republiky jmenován do funkce kancléře a byl mu navrácen majetek orlického majorátu. Se svou manželkou hraběnkou Terezií z Hardeggu (roz. 1940) má dva syny a jednu dceru. V roce 2004 byl zvolen do Senátu Parlamentu České republiky jako senátor.
Hlavní sídla rodu v českých zemí:
Hluboká nad Vltavou, Orlík, Čimelice, Zvíkov, Tochovice, Český Krumlov, Třeboň, Lovosice, Nalžovice
Hlavní sídla rodu v českých zemí:
Hluboká nad Vltavou, Orlík, Čimelice, Zvíkov, Tochovice, Český Krumlov, Třeboň, Lovosice, Nalžovice