Nostitz

Nostitzové patří k typickým šlechtickým rodům usazeným v Čechách, které se velmi snadno sžily s domácím prostředím. První písemné zmínka o rodu pochází z roku 1280.

Původně hornolužický šlechtický rod rytířů z Nostitz se dostal do Čech v první třetině 16. století, když Hanuš Nostitz, zprvu usazený v Praze, získal statek Ruda. Tato linie rodu však vymřela na počátku 17. století.

Skutečné základy rodové moci v Čechách položil až Ota Nostitz († 1630), politik v císařských službách, místokancléř a říšský dvorní rada. Měl velký podíl na vypracování „Obnoveného řízení zemského". Bohatě využil pobělohorských konfiskací a získal četné statky v severozápdních Čechách. Protože neměl potomky, odkázal svůj majetek synovci Janovi Hertvíkovi a jeho synům. Tehdy se rod rozdělil do dvou hlavních českých větví - rokytnické a rienecké.

Rokytnická linie byla povýšena do stavu svobodných pánů v roce 1631, v roce 1675 do českého a v roce 1692 do říšského hraběcího stavu.
Ota Nostitz (1610 - 1683) konvertoval ke katolicismu; byl hejtmanem v několika slezských knížectvích a tajným radou.
Josef Ditmar (Děpold) Nostitz (1794 - 1871) byl členem Společnosti Národního muzea a jeho obětavým mecenášem. Věnoval této instituci řadu cenných předmětů do přírodovědeckých a knižních sbírek.
Obdobný způsobem podporovali Národní muzeum i další Nostitzové; například Jan Václav Nostitz (1791 – 1852), který prodal v roce 1846 Národnímu muzeu svůj palác Na Příkopech.

Rokytnické větev Nostitzů vymřela po meči v roce 1890, po přeslici pak v roce 1930.

Rienecká linie byla do stavu svobodných pánů povýšena v roce 1631 a v roce 1651 získala říšský hraběcí stav.

Jan Hartvík z Nostitz (1610 – 1683), získal v Čechách velký majetek. V roce 1673 získal od mohučského kurfiřta část franckého říšského hrabství Rieneck.
Jeho syn Antonín Jan Nostitu-Rieneck (1652-1736) byl mimořádným vyslancem ve Švédsku, císařským královský místodržícím a chebským purkrabím. Rod pokračoval skrz potomky jeho bratra.
František Antonín Nostitz (1725 – 1794) byl činný ve státní zprávě. Stál neohroženě v opozici vůči josefínskému absolutismu a odporoval vídeňskému centralismu. Patřil k osvíceným aristokratům, propagoval moderní pojetí života (například dal očkovat své děti a jako první v Čechách instaloval na svém zámku v Měšicích hromosvod). V roce 1781 dal vystavět v Praze známé Nostitzovo (Stavovské) divadlo.

Synové Františka Antonína rozdělili rod opět do dvou linií; mladší, která vlastnila statek a zámek Průhonice a vymřela po meči v roce 1929, a starší, dodnes žijící v několika dalších větvích.

V 19. století vynikl Albert Nostitz (1807 – 1871), nejvyšší zemský maršálek a poslanec zemského sněmu, aktivní člen mnoha kulturních a dobročinných spolků. Byl to konzervativní politik, v roce 1848 představitel umírněné stavovské opozice.

Kromě těchto dvou větví hrabat Nostitzů žije ještě další, prusko – slezská evangelická větev, povýšená do hraběcího stavu v roce 1711. Ta však neměla na vývoj v Čechách žádný vliv.

Hlavní sídla rodu v Čechách:
Sokolov, Jindřichovice u Kraslic, Měšice u Prahy, Planá u Mariánských Lázní, Rokytnice v Orlických horách, Průhonice u Prahy, Nostický palác v Praze