Rod knížat z Liechtensteina patřil k nebohatším aristokratickým rodům v Rakousku a od počátku 18. století byl naprosto suverénní panovnickou dynastií. Hlavní doménou rodu byla armáda.
První zmínky o rodu pocházejí z roku 1133. Ve 13. století proslul Oldřich z Liechtensteina (1200-1275) jako odvážný voják i básník. Ztělesnil tak ideál své doby – rytíř, hrdina a umělec v jedné osobě. Nejprve stál na straně českého krále Přemysla Otakara II. Později se postavil proti němu. Stejně si počínal jeho syn Otto († 1311): účastnil se spolu s Přemyslem výpravy do Pruska, ale na Moravském poli bojoval už v řadách krále Rudolfa. Příslušníci této tzv. štýrské větve rodu časem zchudli a větev vymřela n
Oldřichův bratr Jindřich se stejně jako bratr a synovec odvrátil od krále Přemysla, v jehož vojsku bojoval ještě u Kressenbrunnu (Suchých Krut). Na Moravském poli i on stál proti němu a výrazně přispěl k jeho porážce. Ještě předtím získal od krále Přemysla Mikulov, který ale jeden z následníků, Krištof, zvaný „Rozmařilý“ († 1585), v 16. století ztratil.
Naopak Jan Septimus z Liechtensteina (1558-1595) byl velmi proslulý učenec a znalec mnoha evropských jazyků. Proto byl císařem Rudolfem jmenován vyslancem v Istambulu.
Význam rodu začal stoupat v 17. století. V té době byli Liechtensteinové protestanti.
Karel z Liechtensteina (1569-1627) byl vychován na bratrské škole v Ivančicích a přátelil se s Karlem ze Zierotina. Později však vlivem kardinála Dietrichsteina přestoupil ke katolicismu. Vykonával četné funkce v moravské státní správě a v roce 1605 bránil zemi při Bočkajově vpádu. O dva roky později upadl v nemilost u císaře Rudolfa II. a až nástup císaře Matyáše jej opět vyzvedl. Roku 1608 byl dokonce povýšen do knížecího stavu. V roce 1613 získal vévodství opavské a v roce 1623 vévodství krnovské.
Karel z Liechtensteina (1569-1627) byl vychován na bratrské škole v Ivančicích a přátelil se s Karlem ze Zierotina. Později však vlivem kardinála Dietrichsteina přestoupil ke katolicismu. Vykonával četné funkce v moravské státní správě a v roce 1605 bránil zemi při Bočkajově vpádu. O dva roky později upadl v nemilost u císaře Rudolfa II. a až nástup císaře Matyáše jej opět vyzvedl. Roku 1608 byl dokonce povýšen do knížecího stavu. V roce 1613 získal vévodství opavské a v roce 1623 vévodství krnovské.
Během stavovského povstání se Karel rozhodně postavil na císařskou stranu. Bojoval na Bílé hoře. Už v den vítězství mu byla svěřena správa Čech, včetně krvavého úkolu – potrestání viníků a rekatolizace země.
Karel z Lichtensteina založil moc a slávu rodu v Čechách a na Moravě jednak výhodnými koupěmi konfiskovaných statků a jednak ještě dědictvím po své manželce Anně z Boskovic.
Jeho bratr Maxmilián měl podobný osud. Bojoval na Bílé hoře v řadách císařské armády. Později válčil v Uhrách proti Gabrielovi Bethlenovi a v roce 1638 byl jmenován velitelem pevnosti Ráb. Oženil se se sestrou Karlovy manželky Kateřinou z Boskovic; i on zdědil část rozsáhlého boskovického majetku. Protože zemřel bez potomků,odkázal své statky Karlovým dětem.
Karlův vnuk Jan Adam Andrea (1656-1712) rozšířil rodové jmění. Získal říšské panství Schellenberg a švábský Vaduz. Ani jeden z jeho synů neměl potomstvo, proto tato Karlova větev vymřela a majetek přešel do vlastnictví druhé, tzv. Gundakarovy větve.
Gundakar z Lichtensteina (1580-1658) byl Karlovým mladším bratrem. Stejně jako on přestoupil ke katolicismu a zastával významné státní funkce.
Jeho vnuk Antonín Florián (1656-1721); v letech 1687- 1694 působil jako vyslanec císaře Leopolda v Římě a později sloužil ve Španělsku a stal se španělským grandem 1. třídy. Vedle dědictví po otci získal majetek vymřelé Karlovy větve. Za jeho života bylo z tohoto majetku vytvořeno suverénní knížectví Lichtenštejnsko.
Josef Václav Lorenc (1696-1772), syn jeho bratra Filipa Erasma, šel ve stopách svého otce. Nejprve se účastnil tureckých válek, později bojoval pod Evženem Savojským. V roce 1735 byl jmenován vyslancem v Berlíně, o dva roky později v Paříži, ale na počátku čtyřicátých let se opět, tentokrát ve funkci generála jízdy, vyznamenal v četných bitvách. Měl velké zásluhy na reformách rakouského dělostřelectva.
V roce 1719 povýšil císař Karel VI. panství Vaduz a Schellenberg na říšské knížectví a dal mu jméno jeho majitele – Lichtenštejnsko.
Rod pokračoval potomstvem Emanuela (1700-1771), jehož synové František Josef (1726-1781) a Karel Josef (1730-1789) založili dvě další větve, starší, Františkovu panující primogenituru, a mladší, Karlovu sekundogenituru na Moravském Krumlově.
Sekundogeniturní větev vymřela na počátku našeho století. Její příslušníci se proslavili prakticky pouze jako vojáci.
Karel Josef (1730-1789), svobodný zednář, bojoval v sedmileté válce, ve válce o dědictví bavorské i na jihu Evropy proti Turkům.
Jeho syn Mořic Josef Jan (1775-1819) zasvětil svůj život válce s Napoleonem a zúčastnil se mnoha bitev.
Druhý syn František Alois (1776-1794) zemřel na následky zranění v Belgii.
Také třetí syn Alois Josef (1780-1833) bojoval v napoleonských válkách a zúčastnil se „bitvy Národů“ u Lipska.
Pouze nejstarší z Karlových synů, Karel Jan (1765-1795), se nestal vojákem: byl ředitelem tajné kanceláře císaře Leopolda I. a padl v souboji s baronem Weichsem. Příčinou souboje byla Františka von Arnstein.
Jeho vnukem Rudolfem (1838-1908) tato větev rodu vymřela.
Karel Josef (1730-1789), svobodný zednář, bojoval v sedmileté válce, ve válce o dědictví bavorské i na jihu Evropy proti Turkům.
Jeho syn Mořic Josef Jan (1775-1819) zasvětil svůj život válce s Napoleonem a zúčastnil se mnoha bitev.
Druhý syn František Alois (1776-1794) zemřel na následky zranění v Belgii.
Také třetí syn Alois Josef (1780-1833) bojoval v napoleonských válkách a zúčastnil se „bitvy Národů“ u Lipska.
Pouze nejstarší z Karlových synů, Karel Jan (1765-1795), se nestal vojákem: byl ředitelem tajné kanceláře císaře Leopolda I. a padl v souboji s baronem Weichsem. Příčinou souboje byla Františka von Arnstein.
Jeho vnukem Rudolfem (1838-1908) tato větev rodu vymřela.
I vládnoucí primogenitura se může chlubit mnoha slavnými válečníky. Alois I. Josef (1759-1805) bojoval ve válce o dědictví bavorské. Později se věnoval rodovým uměleckým sbírkám a správě svých rozsáhlých statků. Důraz kladl zvláště na lesnictví, jemuž od té doby věnovali Liechtensteinové velkou pozornost. Na zámku Úsov zřídili jednu z nejlepších lesnických škol v zemi. Dnes slouží tento zámek jako originální lesní muzeum.
Jeho bratr Jan Josef I. (1760-1836) proslul jako vojevůdce. Nejprve bojoval v tureckých válkách, později v napoleonských a za neustále prokazovaná hrdinství byl vyznamenán četnými řády, tituly a vojenskými hodnostmi. V roce 1805 se účastnil bitvy „tří císařů“ u Slavkova a po bitvě vyjednával s Napoleonem na schůzce u Spáleného mlýna. Bojoval i v bitvách u Aspern a Wagramu (1809).
Za jeho života došlo k velkým stavebním úpravám lednického zámku. Vedle zámeckého parku, umělé zříceniny, tzv. Janova hradu, Apollónova chrámu, rybničního zámku a dalších zámečků byl vybudován i známý lednický minaret. Na výstavbě těchto objektů se podíleli vyhlášeni architekti.
Jeho syn Alois Josef (1796-1858) se převážně věnoval správě rodových statků a zemědělství. Byl předsedou Zemědělské společnosti a zaváděl velmi prospěšné reformy.
Když zemřel, vládl rodu Liechtensteinů Jan II. (1840-1929), vzdělaný filantrop, který zmírnil ve své zemi daňovou politiku a zrušil (1868) povinnou vojenskou službu. Za první světové války vyhlásil lichtenštejnskou neutralitu. Tím se poněkud vymkl tradičnímu rodovému militarismu. Jan II. z Lichtensteina byl nejdéle panujícím monarchou v Evropě. Svou zemičku spravoval (od roku 1858-) celkem 71 let, tedy ještě o tři roky déle než rakouský císař František Josef I. (Až do roku 1918 bylo Lichtenštejnsko v celní unií s Rakousko-Uherskem. Od tohoto roku se zahraniční politika této země orientuje na Švýcarsko.)
Aloisovi mladší bratři hledali slávu spíše na polích válečných. František Jáchym Josef (1802-1887) bojoval v roce 1848 v Itálii a účastnil se vojenského potlačování vzpoury v Uhrách (1849).
Bedřich (1807-1885) sloužil v armádě Radeckého vyznamenal se v bojích o Itálii a v Sedmihradsku.
Bedřich (1807-1885) sloužil v armádě Radeckého vyznamenal se v bojích o Itálii a v Sedmihradsku.
Syn Františka Jáchyma Josefa Alois (1846-1920) zpočátku také sloužil v armádě, ale později se věnoval čistě politické dráze. Nejprve působil jako rakouský diplomat v Londýně a v roce 1878 byl zvolen do říšské rady, kde zastupoval stranu křesťanskosociální. Svými návrhy velmi pobouřil české poslance a vyvolal mnoho protestních peticí. I když se zpočátku snažil o spravedlivé národnostní vyrovnání v zemi, časem se stále více přikláněl k vídeňskému centralismu.
V roce 1945 byly veškeré liechtensteinské statky na Moravě a v Čechách zestátněny, i když se rod v žádném případě neangažoval pronacisticky, by spíše naopak. Nyní panuje v Lichtenštejnsku kníže Jan Adam (*1945), syn knížete Františka Josefa (1906-0989), s manželkou Marií rozenou hraběnkou Kinskou (* 1940).
Hlavní sídla rodu Na Moravě:
Břeclav, Lednice, Valtice, Bučovice, Krnov, Šternberk, Moravská Třebová, Úsov, Zábřeh, Plumlov, Lanškroun, Velké Losiny
a v Čechách:
Kostelec nad Černými lesy
Hlavní sídla rodu Na Moravě:
Břeclav, Lednice, Valtice, Bučovice, Krnov, Šternberk, Moravská Třebová, Úsov, Zábřeh, Plumlov, Lanškroun, Velké Losiny
a v Čechách:
Kostelec nad Černými lesy