z Kounic

Starobylý moravský rod Kouniců patří k rodinám užívajícím ve svém znaku symbol lekna, tj. dva stříbrné leknínové listy na červeném poli. Podle erbovní pověsti táhlo kdysi, ještě v pohanských dobách, „za panování válečných knížat a králů slovanských“, české vojsko proti nepřátelům. Do cesty se jim však postavily rozsáhlé bažiny. Jeden z bojovníků se neohroženě vydal hledat cestu bažinami. Několikrát ho bažina málem pohltila, ale nakonec cestu nalezl. V bažinách si utrhl květinu, se kterou se vrátil k vojsku. Od té chvíle se tato květina stala erbovním znamením rodu.

Vedle pozdějších hrabat z Kounic používali tohoto erbu také páni Z Martinic, Z Talemberka, z Říčan a další.
Původní erb má po dvou bílých zkřížených leknínových listech v červeném poli a modrých růžích na zlatém podkledě Sezimů z Ústí. Hraběcí a knížecí erb byl pochopitelně rozšířen o další znaky získaných lén.

Nejstarší předkové tohoto rodu jsou zaznamenáni již na počátku 12. století, kdy žil Heřman, který byl vyslán v roce 1109 do Bramberka k císaři Jindřichovi. Později putoval do Svaté země, stejně jako jeho syn Hroznata. Jeho potomci se usazovali na různých místech v Čechách i na Moravě.

Oldřich, oblíbenec krále Přemysla Otakara II., byl jmenován znojemským purkrabím a později hejtmanem v Korutanech. a Kraňsku. Jeho osud byl spojen s osudem krále. Byl zavražděn ve stejném roce jako byl zabit Přemysl Otakar II.

Až do počátku 17. století žila také větev Stošů z Kounic, kteří sídlili na Opavsku, později v Čechách, ale po bitvě na Bílé hoře zemi opustili.

Druhou větev tvořili Šiškové z Kounic, kteří jsou považováni za přímé předky pozdějšího hraběcího rodu. Přímým předkem byl Václav z Kounic , který žil na počátku 15. století a jeho potomci získali o sto let později panství Slavkov, které se stalo na další staletí hlavním sídlem rodu.

Dva synové Oldřicha z Kounic (†1617), který koncem 16. století přestavěl středověký slavkovský hrad na renesanční zámek, v jehož prostorách se roku 1608 uskutečnila schůze moravské šlechty, počínající odboj proti Rudolfu II,; byl přesvědčeným zastáncem jednoty bratrské a ochráncem evangelíků. Stal se hlavou nekatolické šlechty, rod rozdělili do dvou linií moravské, později knížecí a české hraběcí.

Lev Vilém <1614 – 1655), zakladatel moravské linie, byl za zásluhy povýšen do hraběcího stavu.
Jeho syn Dominik Ondřej (1654/1655 – 1705) se věnoval politické dráze a působil jako diplomat v habsburských službách Bavorsku, v Anglii, Holandsku a Belgii. Byl vyznamenám Řádem zlatého rouna. Za své zásluhy byl roku 1683 povýšen do stavu říšských hrabat.

Nástupcem se stává mladší syn Maxmilián Oldřich z Kounic (1679 – 1746), se oženil s Marií Ernestinou, dcerou Ferdinanda Maxmiliána hraběte z Rietbergu. Tím získal rod říšské hrabství Rietberg, které se zároveň stalo součástí jména této linie.

Nejvýznamnějším z jeho šestnácti dětí byl nepochybně Václav Antonín (1711 – 1794) Po předčasné smrti svých starších bratrů se ujímá správy rodového majetku. V roce 1737 byl císařem Karlem VI. Jmenován říšským dvorním radou a za dva roky poté vykonával funkci komisaře při stavovském říšském shromáždění v Řezně. Po smrti císaře byl z funkce odvolán, ale zanedlouho byl Marií Terezií povolán zpět. Jako diplomat působil zejména v Itálii (Řím, Florencie) a Nizozemí. V roce 1753 byl jmenován dvorním a státním kancléřem a od té doby ovlivňoval rozhodujícím způsobem po dobu takřka 40 let rakouskou zahraniční politiku, i když ke konci tohoto období, zvláště za Josefa II., jeho vliv slábl. Hrabě Václav Antonín byl v roce 1776 byl povýšen do stavu říšských knížat.

Pokračovatelem moravské větve rodu se stává druhý syn Dominik Ondřej (1740 – 1812). Působil jako diplomat v Madridu, ale po smrti staršího bratra Kryštofa ae ujal rodinných statků. Po své tetě Marii Antonii, manželce posledního hraběte Questenberga, zdědil moravské panství Jaroměřice a rozšířil jméno na Kounic-Rietberg-Questenberg.

Toto jméno však nosil už jen jeho jediný syn Alois Václav (1774 – 1848), poslední kníže z Kounic. Po vzoru svých předků byl diplomatem v Dánsku, Sasku, Neapoli, Palermu a Madridu. Jako hospodář nebyl úspěšný. Neměl žádného mužského potomka. Proto, přes soudní proces, který zahájily jeho dcery, byl rodové panství předáno potomkům české hraběcí linie rodu.
Jméno knížecí linie rodu však převzal dle testamentu Rudolf z Vrbna a vytvořil tak jméno: hrabě z Vrbna-Kounic-Rietbergu-Questenbergu a Freudenthalu.

Česká linie rodu pokračovala Oldřichovým starším synem Bedřichem († 1627?) a jeho synem Rudolfem (1617 – 1664), povýšeným do hraběcího stavu. Rudolf se oženil s Alžbětou, dcerou Albrechta z Waldsteina. Z rozsáhlých waldsteinských majetků se však podařilo zachránit pouze panství Nový Zámek.

Významným okamžikem pro tuto větev bylo vymření moravské knížecí linie, po níž zdědil její majetek hrabě Michal (1803 – 1852).
Z jeho dětí proslul Václav (1848 – 1913), který vystudoval práva a věnoval se v souladu s rodovou tradicí politice. V osmdesátých a devadesátých letech se aktivně účastnil politického dění, v němž se zabýval otázkami volebního práva, tiskové svobody, osmihodinové pracovní doby, ženské emancipace i federace evropských národů. Za tyto aktivity získal přezdívku "Rudý hrabě".

Z Václavových sedmi bratrů měl mužské potomstvo pouze prvorozený Albrecht(1829 – 1897), majitel Housky, Slavkova a dalších statků, předseda české Společnosti přátel umění.

Jeho jediný syn Karel Vilém (1861 – 1888) zemřel bez potomků, a tak i česká větev rodu překvapivě vymřela.
Posledním z rodu po meči byl Albrechtův bratr Evžen (1841 – 1919), který vystudoval práva.
Kounicové byli příbuzensky spojeni s Valdštejny, Voděradskými, Dietrichsteiny, Thuny, Šternberky, Metternichy a dalšími českými a moravskými rody.