19. září 2010

Současně se vyskytující genialita
a zoufalá pitomost
musí nutně vést k nějakému neštěstí.

Šimečka

Na září nám Hanka připravila výlet na rozhledny v Severních Čechách. Slibovala výšlap na Zámecký vrch a na Studenec. Kromě toho také objednala restauraci v Novém Boru s překvapením. To znělo lákavě, takže nebylo divu, že se, až na Mirka a jeho tradiční softový zápas, výletu zúčastnili všichni Čtveráci.

Ráno jsme vyzvedli Martina s Milčou nedaleko metra v Holešovicích, nastavili navigaci a těšíc se na setkání s ostatními jsme vyjeli. S Vaškem bylo domluveno, že se setkáme až v České Kamenici na náměstí.

Až do sjezdu z dálnice na Roudnici bylo všechno v pořádku. Pak jsme však měli pocit, že nás navigace honí po všech čertech. Korunu všemu nasadil průjezd Polepy, kde z ničeho nic nás navigace místo přes železniční přejezd poslala doleva. A po chvíli opět doleva. A když to bylo potřetí, tak jsme se ocitli na té samé silnici. A opět před přejezdem nás poslala doleva. Další pokyn jsme ignorovali a jeli rovně. Ale když se silnice neúměrně zúžila, raději jsme se otočili a jeli zpátky. A opět jsme se ocitli na té samé cestě. Byli jsme docela zmatení. Protože jsme s sebou neměli mapu, tak jsme opět před přejezdem odbočili doleva, ale tentokrát jsme vytrvali na zužující se silnici. A navigace se chytla. Nechala nás přejet koleje a po takové cestě necestě nás dovedla opět na hlavní. Za přejezdem. Nevíme, jestli jí tak vadil ten přejezd, ale místo abychom stále pokračovali po hlavní, tak nás honila stále dokola.

Po příjezdu do České Kamenice jsme hledali náměstí. Párkrát to vypadalo nadějně, ale ukázalo se, že tudy cesta na náměstí nevede. Nakonec jsme zaparkovali na parkovišti u Jednoty a rozhodli se počkat na Vaška. Jenže ten byl i s Jihočechy ještě daleko. Cestou totiž navštívili Víťovu rozhlednu, odkud Natálce do sbírky přivezli turistickou známku.

Získaný čas jsme využili k pátrání po náměstí. To jsme sice neobjevili, za to naše kroky neomylně vedly k cukrárně. Zdejší dortíky vypadaly lákavě a my neodolali. A když ještě nám k tomu bylo nabídnuto venkovní sezení, bylo rozhodnuto. Při kávě a dortíkách jsme čekali na ostatní. Ti dorazili nedlouho po nás a také lákavé nabídce neodolali.

Jenže čas pokročil a my před sebou měli dvě rozhledny. Ta první byla nedaleko. Jak se ukázalo, byla to vlastně uvnitř zříceniny hradu Kamenice vystavěná dřevěná věž umožňující nádherný výhled do dálky. Škoda jen, že zde nejsou umístěné nákresy, na co se vlastně díváme. Tou druhou byla rozhledna na vrchu Studenec. Auty jsme se přiblížili co to šlo, a pak už nás na vrchol musely donést vlastní nohy. Někteří turisté to měli lépe zařízeno. K výstupu použili koňské síly. Doslova.

Takřka až na vrchol vede čedičem dlážděná cesta. Rozhledna má zajímavou historii. Ta současná byla 21. června 2009 znovu slavnostně otevřena. Po návratu k autům nás čekal odjezd do Nového Boru k posezení.

Tím chystaným překvapením byla restaurace Ajeto se sklářskou pecí. Zatímco my jsme se oddávali kulinářským hodům, za sklem se v horku potili skláři. Nevím jak se cítili oni, ale nám pozorování jejich zručnosti zpříjemnilo čekání na baštu. Ten závěr, už tak hezkého výletu, se Hance opravdu podařil.

Pro kroniku PeR

Na rozhledny šplhali a skláře u pece obdivovali:
MaH, DaH, AnH, HaM, VaM, MiP, MaP, NaR, PeR