15. - 18. srpna 2010

Když čteme zprávy učitelů o našich dětech,
máme pocit úlevy a dokonce štěstí,
že nikdo nikomu nepodává zprávy o nás.

Pristley

Dočkali jsme se. Po mnoha rocích plánování se nám letos konečně podařilo vyjet do Krkonoš. Zvolili jsme si na běhání po horách srpen, kdy většinou bývá ustálené počasí. Dalibor nám připravil mapky, jak se k chalupě dostaneme a hlavně nás instruoval, jak je to vlastně s vjezdem do Pece.

V neděli odpoledne jsme s Natálkou za hezkého počasí a za pomocí navigace vyrazili do Krkonoš. Po mnoha úvahách jsme zvolili poněkud netradiční trasu. Po D11 jsme jeli až do Hradce Králové, a pak přes Turnov, Svobodu nad Úpou až do Pece. Bylo to sice delší, ale cesta byla rychlá a hlavně bez kolon.

Po příjezdu do Pece jsme se tradičně ztratili. Ani navigace si nevěděla rady. A podle pokynů Dalibora jsme se také nedokázali najít. Naštěstí v informačním centru byli skutečně informovaní a poradili nám, jak se k chalupě dostat. Tedy mě, Natálka si mezitím telefonovala s Daliborem a dozvěděla se, že už jsou na cestě a blíží se k Peci. Tak jsme na ně raději počkali a nechali se dovést až k chalupě.

Sotva jsme vynosili tašky, ubytovali se a podívali se směrem ke Sněžce (byla v mracích), už nás volali na večeři. Zjevně jsme měli opět štěstí na kuchaře. Po vydatném jídle jsme si šli sednout na terasu. Byl z ní krásný výhled na okolní svahy a na Pec. Jen ta Sněžka se nám stále schovávala. Nakonec jsme se dočkali a Sněžka se nám ukázala v celé své kráse. S přibývající hodinou začala citelně klesat teplota vzduchu, a tak jsme se přesunuli k Jihočechům na pokoj a začali plánovat zítřejší výlet. Z mnoha variant nakonec zvítězila hřebenovka na Výrovku, a pak někudy na rozhlednu Hnědý vrch.

Druhý den ráno jsme se po snídani vydali na túru. Nejprve jsme však museli zdolat kopec nad chalupou a někde najít turistickou značku. Dalibor to s Terezkou zvládli a my za chvíli šlapali po zelené směrem k rozcestí pod Lesní boudou, kde jsme se napojili na červenou značku.

Při překonávání Liščí hory jsme si odpočinuli na odpočívadle s vyhlídkou. Moc jsme toho neviděli díky nízké oblačnosti. Po krátkém odpočinku jsme opět pokračovali. Cílem byla Chalupa Na Rozcestí, kde jsme se chtěli stavit na oběd. Díky dobrému času a ne příliš lákavému jídelníčku jsme to protáhli až na Výrovku. To už jsme se s Daliborem radili, jestli by bylo možné zvládnout i Sněžku. Byli jsme totiž limitováni časem vydávání večeře. Nakonec bylo rozhodnuto, že se s Natálkou pokusíme Sněžku zdolat a Dalibor pak pro nás přijede do Pece.

Cestou z Výrovky jsme si odskočili na vyhlídku, z které bylo krásně vidět na Špindlerův mlýn a Medvědín. Tam jsme také plánovali výlet. K pramenu Labe. Po zdolání hřebene mezi Luční horou a Studniční horou jsme sestoupili k Luční boudě, kde jsme si konečně dali jídlo a nakoupili úžasný borůvkový koláč (já) a velikánský rohlík (Natálka).

Ještě cestou k bývalé Obří boudě jsme si libovali, jak se nám pěkně šlape. Překonávali jsme po dřevěných chodnících mokřady Úpského rašeliniště a pozvolna se blížili ke Sněžce. Když jsme se dostali na dohled k bývalé Obří boudě, byli jsme šokováni procesím lidí, které se jako had vinulo po stezkách až na vrchol Sněžky. Takovou koncentraci turistů jsme nečekali. A tak jsme se v tom pestrobarevném davu pomalu šinuli až na vrchol Sněžky. A v 15 hodin a 15 minut jsme ji na polské straně i zdolali. Na české straně v takové prapodivné boudě Natálka poslala pohledy, koupila si keramický hrneček a tradiční turistickou známku. A protože jsme nevěděli co nás čeká na zpáteční cestě, raději jsme se vydali na cestu. Směrem na Růžohorky. Ten sestup fakt stál za to. Byl to jeden schod za druhým. Než jsme se dostali na relativní rovinu, bolela nás kolena a byli jsme celí natřesení. Proto nebylo divu, že když jsme se dostali k lanovce na Růžové hoře, ani minutu jsme neváhali a dolů do Pece jsme sjeli.

V Peci u chalupy Lesovna jsme si dali pivko a zavolali Daliborovi, že už jsme dorazili do Pece. Ukázalo se, že Jihočeši mají poněkud problém s návratem na chalupu. Tak trochu bloudili. Získaný čas jsme využili k procházce po Peci směrem do centra. Cestou jsme se zastavili u tobogánu a chvíli jsme pozorovali lidi, kteří na něm jezdili. Bylo to docela lákavé. Tady Natálce po nákupu turistické známky spadl z ramene batoh, samozřejmě přímo na hrneček. Nepřežil to. Na spravení nálady jsme si zašli na Alžírskou (výbornou) kávu. Večeři jsme nakonec v pohodě stihli. Dalibor tu svoji smečku úspěšně dovedl domů a ještě včas pro nás dojel. Na chalupě už to dobou také byli Bořanovičtí.

Na další den jsme si plánovali výlet do Janských lázní, lanovkou na Černou horu, a pak po hřebenu zpátky na chalupu. Ráno však bylo všechno jinak. Pršelo. Bylo doslova hnusně. Utěšovali jsme se, že se to rozfouká. Nerozfoukalo. Když už bylo jasné, že z výletu nic nebude, tak jsme šli do Pece. Měla přijet Andulka. V pláštěnkách a s deštníky jsme se brodili v potocích vody, které tekly po silnici. Ještě rádi jsme zapadli do Hospody na Peci, kde jsme získávali teplo ze svařeného vína, čaje a polévky. Počasí se umoudřilo alespoň tak, že přestalo pršet. Toho jsme využili k návratu na chalupu.

Po večeři jsme opět plánovali. Prameny Labe nebo opět na Sněžku, ale tentokrát z Malé Úpy. Konečné rozhodnutí jsme nechali na ráno. Ukázalo se, že to bylo moudré rozhodnutí. Krkonoše totiž stále ukazovaly svoji nepřívětivou tvář. Pršelo a foukalo. Protože to byl náš (můj a Natálky) poslední den v Krkonoších, rozhodli jsme se, že nemá cenu čekat, jestli se počasí nevylepší a rozhodli jsme se pro návrat domů přes ZOO ve Dvoře Královém. Ale i ostatní usoudili, že nemá smysl na něco čekat a odjeli do Aquaparku v Hradci.

I přes nepřízeň počasí se nám podařilo to nejdůležitější. Zdolat nejvyšší horu České republiky. Snad někdy příště dojde i na ten pramen Labe a rozhledny.

Pro kroniku PeR

Po horách běhali, Sněžku zdolali a na počasí žehrali:
MaH, DaH, TeH, AnH, HaM, VaM, AjM, ViM, NaR, PeR