22. května 2010

S duchem je to stejné jako se žaludkem.
Je třeba mu dávat jen to, co je schopen strávit.

Churchill

Pod Daliborovým vedením začínáme více poznávat Táborsko. Po listopadové Bechyni a Dobronicích si tentokrát vybral rozhlednu Hýlačka nedaleko Tábora. Kromě Jihočechů, nás a Bořanovických se k pěšímu výletu nikdo jiný nepřidal. Mirek tradičně měl soft a Martin s Milenou byli pracovně zaneprázdněni. Ale přislíbili, že přijedou do Tábora do restaurace na tradiční posezení.

Já jsem měl nějakou cestovní horečku, a tak jsme k rozhledně dojeli s časovým předstihem. A kupodivu jsme ani nebloudili. Najednou jsme stáli u ní. Jak jsme se tak rozhlíželi, zaslechli jsme neklamné zvuky fotbalového zápasu. A protože ostatní byli v nedohlednu, vydali jsme se po zvuku fandit. Natálka si cestu odpajdala, protože měla na noze ortézu, se kterou se musela tahat kvůli bolavé achilovce.

Nebyl to fotbalový zápas dvou sousedních vesnic. Bylo to něco lepšího. Turnaj žákovských družstev. Na trávníku běhali tak osmi, devítiletí kluci. Bylo úžasné sledovat, jak se všichni ženou za míčem sem a tam. Hráli s úžasnou vervou a každý povedený míč prožívali. A nejen oni. I rodiče na lavičkách okolo hřiště. Hlavně maminky rozebíraly taktické varianty a křičely na kluky, co mají hrát. Ti však byli tak zaujatí hrou, že nic jiného než míč nevnímali.

Během zápasů přijelo i ostatní Čtveráctvo. Chvíli jsme se společně dívali. K hlasitému fandění jsme se však raději nepřidali. Nevěděli jsme totiž, ke kterému z mužstev patří hlučné příslušnice něžného pohlaví. Nechtěli jsme riskovat nějaký konflikt s maminkami malých fotbalistů. Raději jsme se odebrali zdolat rozhlednu.

Hýlačka trochu připomíná, alespoň mě, rozhlednu na Blaníku. Jen v menším vydání. Kdo čekal úžasné rozhledy a panoramata, byl zklamán. Z rozhledny díky vzrostlým stromům byl docela omezený výhled. I Natálka s její ortézou zdolala schodiště a vyškrábala se na vrchol.

Krátce jsme ještě zavítali do zdejšího ranče s takovou mini ZOO. Protože však tady bylo mrtvo, rozhodli jsme se pro Daliborem naplánovanou pěší procházku do Čelkovic. Bylo však potřeba dopravit jedno auto do cíle, abychom se pak mohli vrátit pro ostatní vozidla. Vzhledem k Natálčině indispozici jsme odjeli my. Dalibor mi vysvětlil cestu a vyrazili jsme. Cestou jsme minuli tu správnou odbočku a už jsme bloudili po Táboře a hledali, kudy bychom se mohli vrátit. Měli jsme pocit, že se v Táboře tvůrci dopravního značení poněkud zbláznili. Jednosměrky a zakázané odbočení nás hnaly přes celé město. Konečně jsme objevili jednu možnost k odbočení. Bohužel jsme se ocitli v sídlišti. Nakonec vše dobře dopadlo. Našli jsme cestu zpátky. Bloudění mělo i tu lepší stránku. Díky okružní poznávací jízdě po městě jsme mohli lépe poznat Tábor. Teď už nebyl problém se dostat na místo plánovaného srazu. Díky naší zajížďce jsme na ostatní ani moc dlouho nečekali.

S řidiči jsme se vrátili pro zbylá auta zpět k rozhledně. Na zpáteční cestě jsme nabrali čekající členstvo a vydali se na plánovanou baštu do hotelu Elzet. Ten objevili Bořanovičtí a vřele nám ho doporučili. Prý tady dobře vaří a za přijatelné ceny. Realita nakonec plně potvrdila doporučení. Příjemné prostředí, milá obsluha, velké porce a hlavně, bylo to moc dobré.

Přijel i Martin s Milčou a Mirek. Takže jsme byli v kompletní sestavě a mohli jsme rozhodnout o dalším osudu Dalibora. Po tak příjemném kulinářském zážitku jsme byli poněkud otupělí, a tak jsme ho s plnou důvěrou poslali do dalšího půlroku.

Pro kroniku PeR

Rozhlednu zdolávali:
HaM, VaM, MaH, DaH, AnH, NaR, PeR

a kuchařské umění v hotelu testovali:
HaM, VaM, MaH, DaH, AnH, MiP, MaP, NaR, PeR, MiM