17. listopadu 2008

Každá žena dokáže udělat z muže milionáře,
ale je pravda, že jen z toho,
který byl předtím miliardářem.

Chaplin

S napětím jsme očekávali, kde se letos bude konat 17. listopad. Organizaci výroční schůze měla v rukou jižní větev Clubu. Roušku tajemství poodhrnul Dalibor v Příbrami, kdy prozradil, že tentokrát neplánuje žádnou akci na Jihu. Mile nás překvapilo, když se cílem naší akce mělo stát město Beroun a jeho blízké okolí.

V pondělí ráno jsme se z různých směrů začali sjíždět do Berouna. Sraz jsme si dali v jedenáct hodin u medvědária pod Městskou horou. Zatímco ostatní volili cestu auty, já s Natálkou přijel vlakem. Těšili jsme se na pohodlnou jízdu s Elefantem City a kocháním přírodou v okolí Berounky. K našemu rozčarování na nástupišti stála stará souprava s okny zamalovanými sprejery. Marně jsme hledali nějaký kousek, kterým by se dalo dívat ven.

V Berouně jsme chvíli tápali než jsme se zorientovali, ale díky z daleka viditelné rozhledně na Městské hoře jsme medvědárium rychle našli. I ostatní Čtveráci se k němu blížili mílovými kroky. Až na Mirka, který se měl dostavit až na večerní posezení a schůzování. Naše řady však posílila Andy a Benďoch, takže jsme se sešli v hojném počtu.

Po prohlídce večerníčkových medvědů (Vojty, Kuby a Matěje), již dávno to nebyla ta hravá medvíďata, jsme se vydali na nedalekou rozhlednu. Z betonové kryté terasy byl velmi dobrý výhled na okolí - město Beroun, Koukolovu horu a vrchol Děd, který byl naším dalším cílem. Hlavně rozhledna na jeho vrcholu.

V duchu těch nejlepších čtveráckých tradic jsme zavrhli značenou turistickou cestu. Určili jsme si přibližný směr a ten jsme se snažili držet i při chůzi vilovou zástavbou. Na značenou cestu jsme pak narazili u kaple P. Marie Sedmibolestné nad Berounem. Výstup ke kapli byl docela náročný, a tak přišlo vhod krátké občerstvení z vlastních zásob a fotografování.

Teď už před námi bylo jen mírné stoupání na Děd. Cestou se nám otevíraly krásné výhledy na Berounsko a Český kras. Ani tady naše foťáky nezahálely.

K rozhledně jsme dorazili krátce po poledni. Po skupinkách jsme na ni vystoupali v očekávání krásného výhledu. Byli jsme však zklamáni. Z rozhledny byl bohužel jen omezený výhled kvůli okolnímu vysokému lesu. Naštěstí byl jeden pás lesa severním až severozápadním směrem vykácen, a tak jsme se mohli dívat směrem na Kladno a Křivoklátské lesy. Po sestupu z rozhledny nastalo povinné dokumentování našeho výstupu a tradiční kolování placatek s hřejivým obsahem.

Nad hrnkem kávy a čaje jsme se pak radili kudy dál. Vzhledem k tomu, že nás Mirek čekal v Hýskově, rozhodli jsme se sejít po modré značce na červenou a po ní zpět do Berouna k autům a přejet za Mirkem. Protože jsme se však k rozcestníku dostali poměrně brzo, pokračovali jsme dál po zelené až do Zdejciny. Tady nás upoutal jako domácí mazlíček chovaný srneček. Neodolali jsme a museli jsme si ho také pohladit a podrbat mezi parůžky.

Po projití vsi jsme se dostali na dohled Hýskova. Řidiči obou vozidel a Hanka s Bendym se rozhodli dojít pro auta a zbytek pokračoval po svých směrem k Hýskovu.

Za krásného podzimního odpoledne jsme po překonání vodního toku dorazili k restauraci U hrocha v Hýskově. Naši řidiči už tam na nás čekali. I s Mirkem. Nic zlého netuše jsme šli dál a usadili jsme se v zadní části restaurace. Ani nás nezarazilo, že jsme tady byli jediní hosté. Přišel číšník a zeptal se nás, co si dáme. Objednali jsme si pití a požádali o jídelní lístek. Ten jsme nedostali se slovy, že dnes se nevaří, ale že tam má nějaké mražené jídlo, tak to že by nám ohřál. Dost nás tím zaskočil. Těšili jsme se na hody a ne na nějakou zmraženinu. Ostatně on sám si nebyl jistý, zda jich má dost, aby to bylo pro všechny. Když jsme si chtěli objednat ještě další piva, dozvěděli jsme se, že už má tak na jedno. A ani lahvové nemá. Omlouval se, že je svátek a zásoby přijedou až další den. Proč však měl otevřeno jsme nechápali. To se nám ještě nikdy nestalo, že bychom vypili hospodu.

Naštěstí v Hýskově jsou i další restaurace. Tak jsme se do jedné z nich přesunuli. Byl to snad bývalý kulturní dům. Uvnitř to vypadalo jak v nádražní hale. Veliká vysoká místnost. Ale co chybělo na útulnosti, nám bylo bohatě vynahrazeno na kvalitě. Ještě štěstí, že U hrocha se nevařilo.

Po výborném jídle nebylo divu, že následná schůze proběhla v poklidu, v družné a přátelské atmosféře a že všechny návrhy na soud (až na Mirkův slowpitch) byly smeteny ze stolu. Nikdo si nechtěl kazit výsledný dojem.

Na zpáteční cestě do Prahy jsme s Natálkou jeli Elefantem. Z výhledu však nic nebylo. Venku byla tma jak v pytli.