4.října 2008

Ovšemže věřím ve slepé štěstí.
Jak jinak bych si mohl vysvětlit úspěchy lidí,
které nemám rád.
Cocteau



V říjnu jsme chtěli jet na výlet do Skryjí a k jejich pověstným jezírkům. Jenže koncem září se ozvali Jihočeši, jestli bychom nemohli přesunout Skryje na jiný vhodnější termín s ohledem na jejich komplikovanou dopravu. Podle plánovače by na cestě byli celkem asi 5 hodin. Jako alternativní řešení Dalibor navrhl výlet do Příbrami a zdejšího hornického muzea.
V sobotu ráno k nám na Jižňák přijel Martin s Milenou, přesedli k nám do auta a společně jsme se vydali hledat místo srazu. Na mapě to vypadalo jednoduše, tak jsme byli zvědaví na realitu. Protože čas pokročil a do Příbrami bylo daleko, nezbylo než popohnat koníky pod kapotou. Naštěstí na silnici nikde nebyli čerti, kteří by nás chtěli pokutovat za rychlou jízdu a odebrat nějaké bodíky.
Na parkovišti pod Svatou horou v Příbrami
K parkovišti u Svaté Hory jsme přijeli asi s pětiminutovým zpožděním. Jihočeši už na nás čekali. Přejeli jsme na parkoviště, kde nás docela příjemná paní připravila o 30 korun. Ještě na parkovišti jsme načali naše zásoby. Dalibor ke kolování nabídl Jihočeské slunce, Natálka pak v placatici poslala kolovat magistra. Také na čaje a kávu v termoskách došlo. Pak už se jen po dlážděné cestě z parkoviště stoupalo k poutnímu místu.
Svatováclavský dub
Cestou jsme minuli věkovitý dub, nazývaný Dub svatého Václava nebo také Svatováclavský či Svatohorský, který zde roste od začátku 17. století. Na tabulce umístěné na dubu stojí:

„25 m vysoko čním k nebi modrému, 516 cm silný jsem ve svém objemu, od dob Karla, Otce vlasti, nesu české země radosti i strasti".

Současný mohutný dub je "potomkem pradávného dubu, který zde rostl od 13. století do roku 1643“. V roce 2004 byl nynější Svatováclavský dub vyhlášen památným stromem.
Po výstupu na Svatou Horu jsme chtěli tuto událost zachytit na fotografii. Dalibor k tomu účelu zapůjčil nožičky, já fotoaparát. Bohužel po fotografickém úkonu jsem Daliborovi nožičky vrátil v rozebraném stavu. Dosloužily.
Během prohlídky poutního místa nás Magda pobavila nedávnou historkou, v níž hlavní roli hrály doutníky dovezené ze Švýcarska, které darovali v rámci narozenin. Ovíněný oslavenec si je chtěl zapálit a divil se, že nechtějí hořet. Až po chvíli pochopil, že nejsou z kvalitního kubánského tabáku, ale z kvalitní švýcarské čokolády.
V cukrárně Po prohlídce jsme se vrhli na upomínkové předměty. Natálka hledala nějaký pěkný hrneček do sbírky a turistickou známku. Našla. A také jsme našli občerstvení v cukrárně. Posezení nebylo špatné, jen na toaletu se muselo přes ulici na veřejné záchodky. Na nich mě pobavil nápis upozorňující na očištění obuvi před vstupem. Ostatně i vedlejší hospoda nezůstala pozadu s ujištěním, že: "Dnes se topí".
Cesta k dolu Anna - po kolejích Další naše cesta vedla do hornického muzea. Zde se jako největší problém ukázalo, umět se domluvit, co vlastně chceme. Nabízelo se několik okruhů, každý jinde, některé se platily zde, některé přímo na místě. Metodou pokusů a omylů se nakonec Daliborovi podařilo s pokladní vyjednat návštěvu podzemí a jízdu důlním vláčkem. Ta milá paní nám ještě ukázala cestu, která kus vedla po kolejích. Tam samozřejmě byla cedule, které chůzi po kolejích zakazovala. Jako svědomití, zákona dbalí občané jsme se raději optali, jestli to myslela vážně. Myslela. Tak jsme šli.
V Prokopské štole, za námi vláček, kterým se jelo k jámě Prokop U pokladny dolu Anna jsme si zakoupili vstupenky a další turistickou známku, prohlédli si instalovanou výstavku modelů a fotografií, a pak s průvodcem jsme sestoupili do Prokopské štoly, kde jsme po krátké přednášce o historii zdejších dolů nasedli do důlního vláčku a za úděsného rachotu jsme se 260 m dlouhou štolou přesunuli k jámě Prokop, nejhlubší šachty březohorského revíru (1600 m), a po prohlídce jsme opět vláčkem jeli zpět.
Další expozicí byla strojovna dolu Vojtěch s úžasným parním těžním strojem z konce 19. století, kterým se horníci spouštěli do podzemí a i je opouštěli.
V restauraci Na Vršíčku Na závěr jsme si nechali podzemí dolu Drkolnov, ke kterému jsme se museli přesunout v koloně dalších aut. Naštěstí v čele jel průvodce, protože z jeho popisu cesty by to nikdo nenašel. Důl Drkolnov má úžasnou atrakci ve skluzavce, kdy se jede po úpatnici cca 51 metrů do podzemí. Bohužel díky instrukcím jsme dost brzdili a jízdu si tak nemohli náležitě vychutnat. Pro milovníky techniky je zde umístěna unikátní technická památka světového významu, vodní kolo o průměru 12,4 m.
Úžasný den jsme zakončili posezením v neméně úžasné restauraci Na Vršíčku. Stylové hornické zařízení, dobré jídlo i pití a příjemný číšník. To vše přispělo k té pověstné třešničce na dortu.



Pro kroniku PeR

Na Svatou horu vystoupili, do dolů sestoupili a v restauraci Na Vršíčku se občerstvovali:
HaM, DaH, MiP, MaP, NaR, PeR