11. června 2008

Jsou tři věci, o nichž nikdy nevíme, jak skončí:
láska, revoluce a kariéra.

Přísloví

V listopadu jsme si na červen naplánovali kola na Hosíně. Naplánovali, ale dopadlo to jinak. Jeli jsme do Poděbrad. A ne na kola, ale auty a pěšky.

Již na jaře bylo zřejmé, že na Hosín nepojedeme. Padl návrh kol na Halounech, ale nakonec Natálka přišla s nápadem, že bychom mohli jet na Loučeň a v rámci poznávání českých rozhledem navštívit blízkou rozhlednu v Hrubém Jeseníku. Ostatní byli pro.

Původně jsme chtěli přespat ve stanech, ale meteorologové nám udělali čáru přes rozpočet. Na tento víkend hlásili zimu a déšť. Mě však největší starost dělala doprava kol, protože v tu dobu již odpočívalo naše auto v autobazaru. Proto jsem uvítal fakt, že i ostatní se nijak do turistiky na kolech nehrnuli.

V sobotu dopoledne jsme se měli sejít na Loučeni s Vaškem, přesednout k němu do auta a společně jet do Poděbrad, kde jsme se chtěli setkat s Jihočechy. A po prohlídce města jsme se chtěli přesunout na rozhlednu. Jenže nás provázely neustále nějaké problémy. Díky nákupům jsme se nemohli vymotat z Prahy a na Loučeň jsme už dorazili se zpožděním. Mezitím Vašek volal, že má nějaké technické problémy na autě a že jede rovnou do Poděbrad a že bude rád, když tam dojede.

V Poděbradech mezitím už po nás Jihočeši vyhlásili pátrání. Pak se konečně dočkali Vaška s Hankou a když už měli prohlídku města skoro za sebou, přihnali jsme se i my. Měli jsme to prostě nejblíž. Díky Vaškovu vozidlu jsme objevili, kde parkují. Jenže všude bylo více aut než místa. Nakonec se nám podařilo těsně se namáčknout na jeho auto a neparkovat na trávníku. Ukázalo se však, že ten stejně sloužil k těmto účelům.

Díky tomu, že Poděbrady nejsou veliké, jsme si nemuseli dělat starost, jak najít ostatní. Stačilo jít po hlavní silnici a nemohli jsme je minout. A opravdu jsme je neminuli. Po setkání, než jsme se rozhodli, kam půjdeme nejdřív, nás Vašek seznámil se závadou. Auto přestalo dobíjet a do Poděbrad dojelo silou vůle. O nějakých dalších výletech tedy nemohla být řeč.

Nejprve jsme se šli podívat na kolonádu. Všude spousta lidí a stánků. Jak jsme posléze zjistili, trefili jsme se do nějakého výročí. K dokreslení atmosféry se po kolonádě procházeli v dobových kostýmech ženy a muži. Občas jsme nevěděli na co se dívat dřív. Jestli na lákadla na stánkách nebo sledovat, kdo to chodí mezi námi. Došlo i na ochutnávku medoviny, neřidiči si zavdali pivkem a i nějakou pochutinou jsme nepohrdli.

Byl hezký den a mi jsme si užívali lázeňského poklidu. Nicméně nás začal trápit hlad. Proto jsme opustili kolonádu a vydali se k hotelu Bílá růže, který je pověstný grilovaným kolenem. Asi o této specialitě vědělo víc lidí, protože bylo beznadějně obsazeno. Zachránila nás až restaurace v nedalekém kempu, kam jsme chodili jíst při našich toulkách Polabím před čtyřmi roky a moc se nám v ní líbilo. I tentokrát nás nezklamala. Dobře najedeni a posilněni jsme se rozhodli pro malý výlet k soutoku Labe s Cidlinou, kde je restaurace Cidlina. Sem houfně chodí lázeňští hosté a občas je nemožné najít volné místo k sezení. Dnes asi byli všichni na kolonádě, protože většina stolů byla volná. Občerstvili jsme se pivem a točenou kofolou, která však záhy došla. Protože jsme už pochodování měli dost a i Bendy jevil známky únavy, počkali jsme si na vláček, kterým jsme se nechali odvést zpět do Poděbrad.

Protože nás na Loučeni čekalo grilování a museli jsme se postarat o dřevo, nikde jsme se již nezdržovali a spěchali jsme k autům. Vašek zkusil nastartovat a nic. Baterka odmítla spolupráci. Naštěstí už s nedobíjením máme své zkušenosti. Dalibor s Vaškem propojili baterie svých vozidel a po chvíli se Vaškovi podařilo nastartovat. Já jsem mezitím sledoval, jak se na parkovišti snaží roztlačit jiné auto. Tam, pak zpátky a zase tam. Když Vašek nastartoval, přestal jsem je sledovat. Jaké však bylo moje překvapení, když se za chvíli u nás objevili majitelé roztlačovaného auta a prosili o pomoc. Nechali si zapnutá světla. Dalibor se odebral k další servisní činnosti a my s Vaškem odjeli na Loučeň. Mezitím se nám podařilo alespoň sehnat nabíječku.

Na Loučeni jsme ani nestačili připojit baterii na nabíječku a už tady byl Dalibor. Jeho záchranná akce byla úspěšná. Byli jsme v plném počtu, proto jsme se vyzbrojili sekerou, pilkou a dvoukolákem a vyrazili do lesa na dřevo. Zpočátku to vypadalo, že les před námi někdo vyčistil, ale trpělivě jsme snášeli větve, klacíky i malé soušky, až jsme na naší kárku navršili pěknou hromadu dřeva.

Po návratu z lesa jsme rozdělali oheň. To udělala pánská část clubu a ta dámská připravila jídlo a pití. Velký úspěch mělo opékání eidamu nad ohněm, to ocenili zvláště domorodci, kteří tuto úpravu neznali. Jejich první pokusy nedopadly nejlépe, sýr se jim natavil a skončil v plamenech. Poučeni prvními nezdary, další pokusy už zvládli. Také noční pantomimická vložka Natálky se dočkala ocenění. Ale největší úspěch měly kytary a písničky. Ještě druhý den se sousedi ptali, kdo to tak hezky hrál a zpíval. A kdy se prý zase objevíme.

I přes řadu změn a nepříjemností s dobíjením u Vaškova vozidla se poslední jarní akce povedla.

Pro kroniku PeR

Po lázních běhali, baterce domlouvali a sýr grilovat domorodce naučili:
TeH, MaH, DaH, NaR, PeR, HaM, VaM, Bendy

PS:
Vašek domů nakonec dojel v doprovodu Jihočechů.
Meteorologům ta jejich předpověď nevyšla. Bylo krásně a teplo. Noční chlad jsme přečkali v baráku.