17. května 2008

Poctivost stojí u brány a klepe,
zatímco korupce vstupuje dovnitř.

Rich

Když jsme na listopadové schůzi plánovali letošní akce, tak jsem přemýšlel, kam na protipól. Pomohla Hanka, která navrhla, že bychom mohli jet do Rousínova a konečně se podívat na Pravčickou bránu. Svým návrhem mi vytrhla trn z paty a rád jsem souhlasil.

Sraz jsme si tentokrát nedali ani v Praze, ani v Rousínově, ale v Hřensku. Byla to taková zkouška cestovní odvahy. Díky navigacím jsme se všichni sešli na parkovišti u hotelu Klepáč. Naše skupina měla sice zpoždění, ale to nebylo zapříčiněno naší nedochvilností, ale několika objížďkami, díky nimž jsme sice viděli kus krásné přírody, ale na druhou stranu jsme měli nepříjemné zpoždění.

Na parkovišti se dohledu nad naším zaparkováním ujal mužík v oranžové vestě. Chvíli nás dirigoval a když jsme zaparkovali dle jeho pokynů, spokojeně nás zkasíroval. Ale na druhou stranu nám poskytl velmi cennou radu. Doporučil nám totiž, abychom k Pravčické bráně nešli tradiční cestou, kterou jdou všichni, ale abychom to vzali v protisměru. Jak se později ukázalo, tak ta jeho rada byla skutečně nad zlato.

Začali jsme plavbou v lodičkách. Nejprve Edmundovou soutěskou s úžasným „gondoliérem“. Pozorovali jsme úchvatné přírodní scenérie a poslouchali historii vzniku soutěsky. Plavba byla příjemná, ale bohužel krátká. Veselým zpříjemněním byl umělý vodopád, či zaparkování u provazového žebříku, kde prý plavba končí. Některým možná zatrnulo, ale nikdo se nenachytal.

Když jsme opustili s ostatními cestujícími naší loď, rychle jsme se přesunuli k místnímu bufetu, kde jsme si nechali načepovat zlatavý mok. Někteří si ho řízli tmavým mokem. V každém případě chutnal náramně.

Neobčerstvovali jsme se jen my, ale i naši čtyřnozí průvodci. Milča se totiž pochlubila úžasným mobilním psím pítkem. Po občerstvení jsme se vydali na další cestu.

Tou byla plavba Divokou soutěskou. Její zajímavostí bylo, že tady byl ocas hada, jehož hlava byla k vidění v Edmundově soutěsce. Plavba byla tentokrát kratší, ale neméně zajímavá.

Dalším cílem byly Mezní louky, kde jsme doufali, že se najíme. Cestou jsme potkávali skupiny turistů, kteří šli opačným směrem a trochu jsme jim záviděli, že mají ty dvě úžasné plavby ještě před sebou.

Konečně jsme u restaurace. Chvíli trvalo, než se nám podařilo najít volná místa a obsadit dva stoly. Jeden pro seniory a k tomu druhému se posadili junioři. Venkovní posezení pod slunečníky bylo příjemné, obsluha však byla úděsná. Pomalá, zmatená a zapomínající. Raději jsme se zde dlouho nezdržovali. Tušili jsme totiž, že nás tady nic lepšího nečeká.

Z Mezní louky jsme se vydali směrem k Pravčické bráně. Šli jsme po Gabrielině cestě s řadou vyhlídek do údolí a na strmé pískovcové skály. Některé pohledy byly úchvatné. Než jsme se nadáli, tak jsme přišli k rozcestí pod Pravčickou bránou. K té se však muselo dost stoupat. Někteří to vzdali a pomalu pokračovali cestou zpět na parkoviště. Ti, kteří zdolali poslední stoupání, byli odměněni úchvatným pohledem na jedinečný přírodní útvar. Bránu jsme si prohlédli ze všech stran a podívali jsme se na všechny vyhlídky. V suvenýrech jsme si koupili turistickou známku a v blízké restauraci prověřili ceny. Kupodivu nebyly tak hrozné.

Čas pokročil, a tak jsme se vydali na další cestu. Teď jsme náležitě ocenili radu parkovacího mužíka. Cesta totiž dost prudce klesala, až na parkoviště. Raději jsme si ani nepředstavovali, že bychom to šli opačně. Spíše jsme ocenili ty, které jsme potkávali cestou jít proti nám. V Hřensku jsme se postupně scházeli v restauraci na kávě. Když jsme byli všichni, vyjeli jsme na zpáteční cestu do Rousínova, kam jsme dorazili pěkně uťapaní.

Večerní protipól proběhl v přátelském duchu. Dalibor bez problémů uhájil svou presidentskou funkci. Nicméně ho to natolik vyčerpalo, že během večera několikrát usnul, probral se a opět usnul.

Pro kroniku PeR

Soutěskami se plavili, k Pravčické bráně doputovali a důvěru presidentovi vyslovili:
MaH, DaH, Teh, AnH, MiP, MaP, MaPj, HaM, VaM, AjM, NaR, PeR, Nelly, Bendy