19. dubna 2008

Jeho sny rostly až do nebe,
a proto není divu, že spadl z oblaků.

Brie

Tradiční clubovní akcí se v poslední době stal jarní pochod podél Mratínského potoka. Po pěších začátcích jsme přesedlali na kola. Jenže tentokrát se k nám chtěli přidat Martin s Milenou, kteří příliš neholdují cyklistice, aby nás informovali o Švýcarsku, proto jsme kola nechali v teple domovů.

Tradičně jsme se sešli v Bořanovicích. Protože letošní trasa vedla z Líbeznic (místa startu) přes ně, chtěli jsme si na pochodující počkat. Zatímco se účastníci pochodu shromažďovali na startu, my jsme se posilňovali buchtou a kávou. Přeci jen bylo před námi dost kilometrů. Alespoň na papíře. Martin této poklidné přípravy využil na seznámení s místem naší švýcarské dovolené. Ukázal nám plánek, nad kterým by jistě srdce kartografa zaplesalo, ale nebylo zcela jisté, zda se v něm sám vyzná. Také nám ukázal fotografie domečku. Tím nás poněkud vyvedl z konceptu, protože jsme čekali něco jiného. Pak jsme málem podlehli Hančiným becherovkovým svodům. Nicméně jsme odolali a vydali se za ostatními souputníky, kteří zatím směřovali přes Bořanovice a Březiněves do Ďáblic.

Na okraji Ďáblic pořadatelé udělali takovou ďábelskou věc k zmatení účastníků. Najednou na chodníku byla odbočující šipka do přírody. Pak ještě jedna za silnicí směřující k vyšlapané pěšině a dál už nic. Chvíli jsme zmateně chodili sem a tam, potkávali stejně zmateně ale i nadšeně se tvářící ostatní dálkošlapy. Odbočka nás pravděpodobně měla upozornit na nějakou místní přírodní zajímavost nebo vzácnou a chráněnou květenu či něco jiného. Ale spíš to vypadalo jako nedávno zaházená skládka¹⁾.

Ještě pár stovek metrů jsme potkávali další pochodující, ale pak se Vašek poradil s mapou a usoudil, že si cestu můžeme zkrátit a hlavně, že se tak vyhneme nudnému pochodování po městě. Odbočili jsme a ocitli jsme se v těsném sousedství skládky odpadů. Byl to deprimující pohled na to množství odpadků, které během svého života vyprodukujeme. Po skládce jezdily sem a tam ocelové obludy s velikými hrotitými koly. Mezi nimi přemisťovaly odpad sem a tambuldozery. Občas k nám slabý vánek zanesl i její charakteristický puch.

Není tedy divu, že jsme se v její blízkosti nezdržovali a „uháněli“ pryč, co nám nohy stačily. K tomu spěchu však přispělo i kazící se počasí. Před námi byly Zdiby a vidina útulné hospůdky, kde bychom mohli složit svá unavená těla a svlažit hrdlo. Azyl jsme nalezli až na druhý pokus. Ten první byl neúspěšný. Napít by nám tam sice dali, ale nevařili. Zato restaurace U Parku nás uspokojila. Dobré pití, dobré jídlo a v suchu a teple jsme přečkali dešťové přeháňky, které však posléze přešly ve vytrvalé mrholení. Do toho nečasu se samozřejmě nikomu nechtělo, tak se Vašek obětoval a autobusem si dojel pro auto. Pak vysvobodil i nás. Poněkud komická situace nastala při placení. To si Natálka zahrála s číšníkem poker. K té licitaci udává: „Číšník povídá: dvěstědvacetdevět, já s úmyslem dát 10% spropitné: 330. Číšník s údivem: „dvěstědvacetdevět. Asi to bylo málo, nebo spíš jsem to vyhrkla: 350? A téměř ve stejné chvíli, kdy Hanka řekla, že jsem po noční, unavená a tudíž nesoustředěná, mi došlo, že číšník neříká 299,- ale 229. Prostě mi sluchový vjem nedošel do správného šuplíku“.

Zatímco my se úžasně bavili, tak se oba licitátoři k oboustranné spokojenosti nakonec domluvili.

Do cíle pochodu v Líbeznicích jsme nedorazili a sladkou odměnu (tatranku) nezískali. Pramen Mratínského potoka v Ďáblicích jsme také neobjevili. Tak snad někdy příště.