5. – 12. srpna 2007

Kdo není ve dvaceti pěkný,
v třiceti silný,
ve čtyřiceti rozumný
a v padesáti bohatý,
ten už nemá žádnou naději.

LUTHER

Když jsme v listopadu roku 1977 zakládali náš klub jako čerstvě cetiletí mladící, tak si nikdo z nás neuměl představit, že bychom v daleké budoucnosti mohli společně oslavit našich 200 let. A je to tady. Jen z té dvoustovky se nakonec stala oslava společných 300 let.

Místem konání se stal domeček v Černovicích a oslavenci a gratulanti se sjížděli již od neděle. Já jsem se v předchozím týdnu dozvěděl, že jsou pozastavené dovolené, protože se musí zpracovat nějaký materiál pro ministerstvo. Ještě v pondělí a hlavně ve středu jsem sondoval, jestli bych přeci jen nemohl odjet za ostatními. Bylo mi sděleno, že nemohl a tak jsem si o nejchutnější části z čuníka mohl nechat zdát a vyprávět. A tak to, co jsem vyslechl a hlavně zapamatoval, i s ohledem na poněkud vyšší hladinku alkoholu v krevním řečišti, jsem se pokusil zaznamenat. Účastníci této pozoruhodné akce mi jistě prominou nějaké nepřesnosti.

Oslava narozenin se nesla v duchu konzumace různých pochutin, které byly hojně zapíjeny tekutinami různého složení. Jídlo a pití však nebyly jedinou náplní oslav, ale i úžasných pěších i cyklistických výletů, návštěvou muzeí a historických objektů. Mezi nejvíce vzpomínané byla návštěva Muzea izolátorů a bleskojistek. Vaška o něm zaujala zmínka v turistické mapě a tak se vydali na průzkum. Když dojeli do Dvořiště a obcí projeli křížem krážem a muzeum nemohli objevit, tak byli nuceni zeptat se místních, které dotaz poněkud vykolejil a s cukajícími se koutky úst se ujišťovali, že skutečně myslí Muzeum. Pak jim ukázali cestu. Nicméně se ještě párkrát projeli okolo rybníka, než si uvědomili, že muzeem je asi jediný dům na uvedeném místě, okolo kterého již několikrát projeli. Teprve, když nakoukli do stodoly a tam uviděli nějaké regály, tak jim došlo, že by to mohlo být hledané muzeum. Žádné označení, žádná tabulka s návštěvní dobou. Nic. Proto nesměle zaklepali na dveře a čekali, co se bude dít.

Otevřít jim přišla starší paní, která byla z jejich návštěvy značně rozpačitá a jen velmi neochotně připustila že to muzeum je tady, že se nachází ve zmiňované stodole. Ale hned dodala, že její syn doma není a že by je někdo musel muzeem provést. Na dotaz, jestli by to pro ně neudělala a neprovedla je, odpověděla, že o tom nic neví, že je to sbírka syna a ten že jezdí jen na víkend. Nicméně se nakonec uvolila dělat průvodce, i když to je pro její činění poněkud nadnesený výraz. Ona je v podstatě jen uvedla dovnitř a pak se jen dívala, jak si prohlížejí sbírku 4660 ks izolátorů z nejrůznějších materiálů (porcelán, sklo, umělá hmota, guma, dřevo) a 600 bleskojistek, historických rozvaděčů od Františka Křižíka a kolekci hlavic hromosvodů. Jak se procházejí mezi exponáty z USA, Austrálie, Číny, Brazílie, Ruska a Kanady a obdivují izolátory od velikosti jednoho centimetru až po čtyřmetrové kusy vážící 1200 kg, mezi kterými byl i nejstarší exponát pocházející z roku 1876 a smutnou historii připomínající izolátor, na němž byl instalován elektrický drát střežící vězně koncentračního tábora v Osvětimi. Z té záplavy exponátů oči přecházely.

Když se pak při odchodu pani ptali, co jsou dlužni, odpověděla, prý co dají. S předanou bankovkou byla zjevně spokojena a spokojeni byli i návštěvníci. Jen při plánování návštěvy tohoto muzea opomněli jednu podstatnou okolnost. A to, že se jedná o soukromou sbírku a návštěvu muzea je nutné předem dohodnout s majitelem. Ale i tak to dobře dopadlo.

Další zastávkou na výletě bylo další muzeum. Tentokrát jednostopých motorových vozidel. Tato sbírka je umístěna na hradě Kámen a po předchozích zkušenostem očekávali něco podobného. Jaké však bylo jejich překvapení, když ve vstupní části hradu uviděli nablýskané exponáty. Srdce techniků a milovníků motorů zaplesala.

Zlatým hřebem oslav však bylo jízda za rožněným prasetem. To byla prvotní myšlenka. Jenže pak se zjistilo, že selátko je vlastně dost velký čuník a raději se přešlo na uzenou kýtu. Ale ta se zdála naopak malá, a tak se pro jistotu objednaly dvě. Za nejchutnějšími kousky z čuníka se mělo jet z Jindřichova Hradce parní mašinkou s historickými vozy. Pro přesun z Černovic (a i pro zpáteční cestu) Hanka objednala celý vagón, což bylo důležitá okolnost.

Když se ráno objevili na nádraží, tak už tam čekal dav cesty chtivých turistů. Jenže to netušili, že druhý vagón je soukromý. Ostatně to netušil ani průvodčí, kterého poučila až ukázaná smlouva. Myslel si totiž, že mají rezervovaná pouze místa a zbytek vagónu je k dispozici pro ostatní cestující. Ale i tak se mu podařilo propašovat dvě maminky s kočárky. Nevím, jak se jim líbila cesta s veselícími se oslavenci, ale protože jely jen jednu stanici, tak to na nich zřejmě nezanechalo následky.

V Hradci se přestoupilo na parní vláček. Tady těch turistů bylo daleko víc. Naštěstí i vozů. Mašinka byla poněkud dýchavičná a občas budila dojem, že by potřebovala zatlačit. Nicméně je bez pohromy dovezla až ke kýtě, respektive ke kýtám. I když se do nich statečně pustili, bylo po chvíli zřejmé, že jsou poněkud nad jejich síly. Ostatně nestačili ani na jednu a zhruba v půlce museli uznat svoji porážku. Naštěstí si je mohli vzít s sebou. Musel to být na ně úžasný pohled, jak si tak kráčí s kýtou na vlak.

Na zpáteční cestě opět byly problémy se soukromým vagónem. To jen jedna paní kolem a manželem si myslela, že ukořistí nejlepší místa a dost pohrdavě frkala, když jí bylo sděleno, že vagón je rezervován. Nějak se jí to nezdálo a neustále brblala až jí Mirek usadil sdělením, že mají vagón koupený a za peníze. Možná je ještě teď proklíná.

Na pátek byl naplánován další výlet za poznáním. Tentokrát na zříceninu hradu Choustník, z kterého má být za příznivého počasí vidět až na Šumavu a Brdy. Jenže počasí nebylo vůbec příznivé. Bylo zataženo, deštivo, mlhavo. Bez nadsázky se dá říct, že bylo hnusně. Po prohlídce zříceniny se proto se další aktivity odehrávaly v domečku nebo jeho blízkém okolí. Tou dobou já jsem spěchal v Praze na nádraží, abych z oslav alespoň trochu zachránil. A také tam na mě čekaly šťavnaté kousky kýty. Z Prahy jsem odjížděl za podmračeného počasí, ale nepršelo. Chvíli jsme uháněli po dálnici, pak jsme z ní sjeli a začala kličkovaná podél lesů, polí a vesniček. Nahoru a dolů. Jakmile se vjelo na Vysočinu, tak začalo pršet. To už jsem byl dost nervózní, jestli jsem nenastoupil do špatného autobusu. Stále jsme totiž jeli a žádná zastávka. A jména projíždějících vesnic mi také nic neříkala.

Nicméně jsme se dočkal a uviděl před námi Černovice. Oddychl jsem si, když jsem poznal, že do města vjíždíme jinou cestou. Pak jsem poznal vozidlo Jihočechů a o kus dál jsem uviděl Vaška na vodítku s Benďochem. Trefil jsem. V domečku, který měl zvenčí kolosální rozměry (ty mu ostatně zůstaly i zevnitř) už na mě čekalo pohoštění a spousta pití. Prý že mám co dohánět. Vydržel jsem něco málo přes půlnoc a pak jsem zmožen padl na nafukovací lůžko, které mě bylo přiděleno.

V sobotu dopoledne jsme dokoupili ještě nějaké zásoby a čekali na Poláčky až dorazí. Pak jsme se společně odebrali na oslavy 450 let tržního práva, které se konaly na malém hřišti za hasičskou zbrojnicí. Prošli jsme se po tržišti, kde se největšímu zájmu těšily pletené košíky všech možných velikostí, chvíli poslouchali dechovku, ochutnali medovici jak v teplém, tak studeném stavu.

Protože po chvíli nebylo na co se dívat, šli jsme se podívat na mimořádně otevřenou místní věž (normálně je nepřístupná), ze které byl hezký pohled na město pod námi. Díky vyšším okolním kopcům však nebyl příliš velký výhled do okolí. V vedlejším kostele jsme si poslechli varhanní produkci a opět se vrátili na hřiště, kde měla začít ukázka umění mladých hasičů, z kterých se vyklubaly mladé hasičky. Šlo jim to a na první pokus sestřelily (sestříkly) postavené barely na fotbalové brance. Protože další atrakce byly až večer, vypravili jsme se na prohlídku židovského hřbitova, který byl za městem. Z hlavní cesty k němu vedla pěšina, která byla po obou stranách lemována pomníčky židů, kteří pocházeli z Černovic a byli deportováni do koncentračních táborů. Vpravo byli ti, kteří přežili. Vlevo ti, kteří se nevrátili. Těch byla drtivá většina.

Opět jsme na slavnostech a posloucháme končící vystoupení dívčí rockové kapely. Docela jim to šlapalo. Při další dechovce odcházíme domů a k vlastní kytarové produkci, které předcházela bohatá tombola.

V neděli jsme se přesunuli do Sudkova dolu, kde měla být nějaká vodní tvrz. Byla tam jen čtvercová kamenná stavba umě začleněná do okolních staveb. Protože nic jiného v okolí nebylo k vidění a já jsem chtěl zdolat místní nejvyšší vrchol, rozhodli se ostatní, že mě kus cesty doprovodí. Na rozcestí u železniční stanice jsme se rozloučili a aby mě nebylo samotnému smutno, tak jsem dostal společníka Bendyho. To jsme si dali. Oba. On nemohl pochopit, proč se mu páníčkové vzdalují opačným směrem a proč já ho táhnu na vodítku do hustého lesa. Musel mít chudák ty nejčernější myšlenky. Díval se na mě úkosem a neustále se zastavoval a díval se zpátky. A nohy jako by zapustil do země. Přemlouval jsme ho zahal za vodítko a on vždy neochotně popošel pár metrů, ale neustále se otáčel a vyhlížel tu svoji smečku. Já už byl z toho tahání celý splavený a on přiškrcený. Nic nepomáhalo ani přemlouvání ani prosení. V jedné chvíli se z obojku vysmekl a já si myslel, že už se s mou společností smířil a už dobrovolně mě následuje. Tak jsem ho chtěl pochválit, otočím se a Bendy nikde. Stál notný kus zpátky. Naštěstí byl z nabyté svobody tak nesvůj, že nevěděl, co má dělat. Jestli jít zpátky nebo to raději risknout se mnou. Jak tam tak nerozhodně stál, já mu opět nasadil obojek a pokračovali jsme na vrchol. Cestou jsem viděl houby. Začaly růst. Těch bylo. Nic jsem s sebou na ně neměl, takže jsem je musel nechat. Ale srdce mi krvácelo. Než jsem se nadál, byl jsem na vrcholu. To jsem poznal jen díky nepřístupné věži chráněné jako geodetický bod. A také sloužila pro mobilní vysílače. Ale jinak nic vidět nebylo, protože vrchol byl zalesněn.

Cestu z kopce jsme zvládli rychleji. Tady už to Benďoch znal, a tak vesele klusal přede mnou. Když jsme přišli do Černovic a do restaurace Na Mlýně, kde byli ostatní, tak byl nadšením bez sebe. Dojemné shledání se však nekonalo. Vašek ho deportoval do auta, kde si na nás musel počkat. Ale dostal odměnu. Kosti z kuřete a kus řízku.

Po už nastalo jen závěrečné balení a loučení. Přijel Mirek, vyložil jedno auto, naložil druhé, ještě přibalil děti a odjel. Jihočeši nezůstali pozadu a zamířili přibližně jižním směrem k domovu. Já jsem tentokrát nejel autobuse, ale byl jsem přibalen do Vaškova auta, a tak jsem opět cestoval se starým známým „ukecaným“ Honzou. Jenže Vašek to vzal jinudy a milý Honza ztratil řeč nebo signál. Nebo obojí. Ale sotva se ocitl na známém místě, tak si to všechno srovnal v té své elektronické hlavě plné dat, už byl zase k nezastavení.