28. - 29. dubna 2007

Optimista prohlašuje,
že žijeme v nejlepším možném světě,
a pesimista se obává, že je to pravda.
Cabel





Pokud si Martin myslel, že má bezpečně ukryté dřevo na výrobu svých nástrojů na půdě v Rožďalovicích, tak se letos přesvědčil, že tomu tak není. Řadu let tam prkénka ležela, sušila se a čekala na svoji příležitost, kdy se v rukách mistra přemění na píšťalu nebo jiný díl úžasného nástroje. A teď si najednou maminka Mileny vzpomněla, že by bylo dobré opravit střechu. A to co prý na půdě zůstane, bude nemilosrdně vyhozeno nebo spáleno. Takže bylo jasné, že tomuto ohrožení nemohli být Čtveráci hluší a vypravili se na jedinečnou záchrannou operaci.
Sejít jsme se měli v sobotu dopoledne na chalupě v Rožďalovicích. My jsme přijeli z Loučeně, kde Natálka hlídala maminku. Ostatní byli ještě někde na cestě. S Martinem jsme po kávě obhlídli situaci. Na první pohled to vypadalo přijatelně. Na druhý to však už tak růžové nebylo. Nejprve bylo nutno vyklidit jednu kůlnu, která se měla stát dočasným útočištěm dřeva. Bohužel byla plná jiného dřeva.
Tak jsme začali s vyklízením. Sotva jsme však začali, už tu byli ostatní. Byla to vítaná pomoc. Zatímco Dalibor vyklízel kůlnu, já jsem s Vaškem rovnal dřevo podél plotu. Toto byla ta příjemnější část brigády. I když se možná Daliborovi ten pobyt v kůlně plné prachu moc nelíbil.
A pak začala ta druhá část; vyklízení půdy. Zádrhel byl v tom, že nahoru vedlo strmé schodiště. Naštěstí na půdě bylo několik proutěných košů, které jsme po naplnění posílali s Daliborem po fošně dolů Vaškovi, který je přenesl Martinovi a ten si svá milovaná dřívka rovnal. Díky dokonalé organizaci a vysoké produktivitě práce mizela závratnou rychlostí jedna hromada za druhou. Ani horko pod střechou, ani prach nás nezastavil. Konečně bylo poslední prkno posláno dolů a uloženo.
Následně mělo probíhat grilování a hudební produkce. Grilování nakonec proběhlo, ale protože jsme byli všichni nějak uondaní, k hraní a zpěvu nakonec nedošlo.
Na druhý den pro nás připravila Milena výlet k penzionu Bučický mlýn, kde měla být i restaurace, ve které dle předběžných zpráv úžasně vaří. Docela jsme se těšili. Cestou jsme minuli formu s okokotány, pardon, pštrosy. Zpočátku se na nás dívali s úsměvem, ale pak měli dojem, že jsme narušitelé a úsměv jim zmizel ze zobáků. Konečně jsme dorazili k penzionu a tady nás čekalo nemilé překvapení. Měli otevřeno až od 2 hodin.
Nebyli jsme jediní, kdo byl nepříjemně překvapen. Spousta turistů a cyklistů se tady s vidinou občerstvení zastavila a pak zklamaně pokračovala dál. A to se Milča snažila vymailovat a vytelefonovat otvírací dobu. Nakonec jsme se i my zvedli a odebrali jsme se do cukrárny na náměstí v Rožďalovicích, kde měli úžasné dortíky. To nám zvedlo náladu. Po návratu na chalupu, jsme se sbalili a postupně se vydali na cestu domů, s dobrým pocitem, že vzácné dřevo bylo zachráněno.


pro kroniku PeR
Dřevo stěhovali, do restaurace se zbytečně plahočili a na dortíkách si pochutnávali:
MiP, MaP, MaPj, KrP, HaM, VaM, ViM, NaR, PeR, MaH, DaH, Nelly, Bendy, Jessa