1. dubna 2006
Prvním důkazem toho,
že se mladý člověk stal moudřejším, je to,
že přestane rozumět věcem,
které mu vždy připadaly přirozené a rozumné.
GRILLIPARZER

Černolické skály
aneb
Cesta za kuřecím plátkem


Tak za tento název akce je přímo zodpovědný, a to si řekněme na rovinu, Martin a jeho nezřízená chuť na kuřecí maso v době, kdy je ptactvo decimováno ptačí chřipkou.
Ale to předbíhám. Takže v sobotu v 9.15 jsme vystoupili s Natálkou v Kobylisích z metra, kde jsme záhy zjistili, že v blízkém okolí nikde nevedou bagety. Proto se Natálka vydala do stanice Ládví s vírou, že tam bude úspěšnější. Já očekával ostatní Čtveráky. Spíše jsem čekal, až si mě někdo najde. Po „domluvě“ s Vaškem, že sem přijedou s Mírou autem a nás si naloží, jsem byl plný očekávání, jak to provedou. Na parkovišti ve Všenorech. Vlevo, mimo fotku, je zahradnické centrum. Těsně před půl desátou se ozvalo hlasité Petřééé. Rozhlížel jsem se dokola, ale kromě vyjevené policejní hlídky v autě jsem nikoho neviděl. Usoudil jsem, že to asi nebylo na mě.
Po chvíli se však vynořila Hanka z podchodu u metra s novinami v ruce a jestli jsem slyšel volání a že na nás čekají na parkovišti u Katastrálního úřadu. To se už z metra vynořila i Natálka. I s bagetami. Byla úspěšná. Na parkovišti jsme si upřesnili cestu na Letnou, kde jsme měli vyzvednout Martina s rodinou. K jejich přepravě se nabídl Mirek. V jeho velkém osmimístném vozidle bylo místa dost. My s Jessou jsme se vnutili k Vaškovi. Chudák Bendy, už tak „zastlaný“ přepravkou, dostal dalšího spolucestujícího do zavazadlového prostoru.
Zahrádka u hotelu Zdenka. Již náš odjezd z Kobylis byl zajímavý. Obě vozidla totiž vyrazila opačným směrem. Zajímavý to úkaz, když cíl byl stejný. Na Letné už nás Martin očekával. Alespoň se tak tvářil, když se procházel po chodníku s Nelinkou. Chvíli po nás přijel i Míra a po nasednutí, jsme se konečně mohli vydat vítat jaro do Černolických skal.
Již před odjezdem jsme se dohodli, s ohledem na zraněný Milčin kotník, že procházku co nejvíce zkrátíme. To jsme neměli dělat. Po příjezdu do Všenor, kde Vašek neprozřetelně před zahradnickým centrem, se tam milovníci květin, keřů a stromků okamžitě vydali zjistit, co nabízí trh. Ostatní zatím klábosili na parkovišti. Pak Vašek navrhl, abychom se vydali hledat restauraci Na Kovárně, na kterou dostal od svých kolegů doporučení. Po absolvování kritéria po Všenorech, jsme mohli konstatovat, že s velikou pravděpodobností taková hospoda ve Všenorech není.
Na cestě nad Všenorama. Před námi stoupání na Brdy. Zato jsme, k mé radosti, našli žlutou značku, Která nás měla dovést k červené značce a po ní pak jsme měli dojít k Černolickým skalám. Měli. Zatím nás dovedla pouze k hotelu Zdenka. Venkovní zahrádka, na kterou svítilo sluníčko, přímo zvala k posezení. Když jsme zjistili, že nás obslouží i venku, bylo rozhodnuto. Nastalo klasické občerstvování. Děti poháry, palačinky a limonády. Dospělí káva, polévka a samozřejmě pivo. A Martin, tak ten si dal ten výše zmiňovaný kuřecí plátek. Chvilku se žertovalo, až z toho vyplynulo, že vlastně se sem vydal hlavně za tím kuřecím.
První Trochu jsem znervózněl, když Mirek objednal další pivo a pak ještě jedno. To se už ozývaly hlasy, že bychom na skály měli vyslat zástupce, aby tam vůbec někdo došel. Dobře to nakonec dopadlo. Opět jsme vyrazili. Cestou nás trochu potrápil déšť. Naštěstí to nebral moc vážně a nechal nás nepokoji. Zato Jessa se nám postarala o horkou chvilku. Šli jsme, klábosili, několikrát prudce změnili směr, abychom zmátli případné pronásledovatele, až jsme dorazili k prvním skalám, spíše skalkám, u Černolic. Po krátké chvíli jsme se dali na další cestu. Při pohledu na Bendyho jsem si uvědomil, že jsem už dlouho neviděl Jessu. Ukázalo se, že ji neviděl nikdo. Dost bezradně jsme se rozhlíželi po lese. Nikde nikdo. Volat ji nemělo smysl. Je totiž jako poleno. Tedy hluchá. Chvíli jsme ji hledali v okolí, a pak jsme se s Natálkou vydali po vlastních stopách zpět. Asi po kilometru jsme na cestě narazili na cválající a supící Jessu. Ta měla radost, že nás vidí.
Černolické skály Posilující se vrcholové družstvo Konečně jsme u cíle. Černolické skály. Ze směru, kterým jsme přišli, nevypadaly příliš mohutně. Jednu skálu jsme dokonce zdolali i my a na vrcholu posvačili a zdokumentovali naše úsilí. Když jsme si odpočinuli, vrcholové družstvo dostalo za odměnu Fernet, vydali jsme se opět na cestu. Prošli jsme Černolicemi a po krátké silniční vložce jsme přišli zpět do Všenor. Opět jsme zamířili na stará a osvědčená místa. Vašek s Hankou do zahradnického centra, ostatní ke Zdence. Opět se na stůl nosilo jídlo a pití. Poháry také nechyběly. Čas pokročil, a proto jsme se naskládali do vozidel a vyjeli směrem na Prahu.

(pro kroniku PeR)
Zdenku vypili, vyjedli a na skály se doploužili: MaP, MiP, MaPj, KrP + Nelinka, MiM, Dáša, PeM, JaM, PeR, NaR + Jessa, VaM, HaM, ViM + Bendy