Sraz všech clubovních odvážlivců a jejich hostů byl 8.30 u staré školy ve Vokovicích - Veleslavín. Hned na startu Natálka zjistila, že má poněkud chabé zásoby a vydala se vyloupit místní obchod. Zásobování se sušenkami se jí nemuselo vyplatit. Naštěstí ještě před obchodem zjistila, že nemá rukavice. Ležely chudinky u bas s pivem (a to se dušovala, že tam vůbec nezabrousila).

Cesta okolo Aritmy byla příjemná. Psi se radovali a napínali vodítka, jak nás popoháněli k většímu tempu. Jess se tak radovala, až z toho vzrušení dostala průjem. Z idylické procházky se při sestupu do údolí Šárky stal boj o zachování zdravých končetin. Zledovatělá cesta nevěštila nic dobrého. Jediní kdo se radoval, byli opět psi. Ti naši, a pak ještě jeden malý černý pudlík, který běhal po cestě sem a tam a měl očividnou radost z pohybu na ledové cestě. Dosyta si užíval brzdění, zatáčení a rozběhy. Předváděl psí školu smyků.

Abychom si dodali kuráže, tak začaly kolovat placatice a vzájemně jsme si ochutnávali náplně. Hned se šlo radostněji. Po překonání klesání, jsme si mohli oddychnout. Bohužel asi jen na cca 100 metrovém rovném úseku. To co jsme překonali směrem dolů, jsme museli překonat i směrem vzhůru. Docela jsme se zapotili. Není proto divu, že na vrcholu Vašek sáhl do svých zásob suchého oblečení a okolo jdoucím předvedl pánský striptýz (jen na horní polovinu těla). Ledové podmínky panovaly i v Nebušicích a na některých místech jsme se zuby nehty drželi plotů, zábradlí a jiných výstupků, které zabezpečovaly „bezpečnou“ chůzi.

Za Nebušicemi už to šlo. Opustili jsme hlavní komunikace a vydali se přes pole, po polních a lesních cestách směrem k rozcestí u Sv. Juliána. Tradiční místo k odpočinku, na svačinu a samozřejmě prozkoumat obsah našich placatic. Stále to dobře chutnalo. Od Sv. Juliána jsme pokračovali do Tuchoměřic, kde jsme neodolali a prohlédli si, alespoň z venčí a nádvoří, dost zdevastovaný bývalý jezuitský klášter s přilehlým kostelem Sv. Víta.

Odtud jsme přes pláně, cestou necestou směřovali k Malým Číčovicím. Byl to další postupný cíl a moc jsme se sem těšili, a když se před námi v dálce objevila osmiboká kaple Sv. Kříže zaradovali jsme se. Pro radost jsme měli dva pádné důvody. Jednak se blížil konec naší poutě, protože Okoř je už za humny. Dokonce jsou i vidět z některých míst trosky hradu a hlavně je zde občerstvení. Pečené klobásy, káva, čaj, něco ostřejšího a pivo. Moc nám chutnalo. Povzbuzeni jídlem a pitím jsme ty poslední kilometry (tuším, že jich bylo 1,5) zvládli bez potíží.

My dvounožci ano. Čtvernožci ne. Jessa si to na Okoři zamířila k místnímu potoku, aby svlažilo hrdlo, a to co se nám vrátilo, bylo jak zlý sen. Až po břicho byla obalena mazlavým, smrdutým bahnem. Ve svých nových ponožkách si to hrdě vykračovala a chtěla se s námi podělit o radost z nově nabyté ozdoby končetin třením o nohy. Nechápala, že jsme ji všichni odháněli. Pokus o umytí selhal. Místní potok to byl jedním slovem bahňák. Sněhem to také nešlo. Drželo to potvora, jak přišité a čas odjezdu se blížil. Nezbylo nám, než se o tu nádheru podělit s ostatními cestujícími.

Zpáteční cesta byla zajímavá. Nacpaným autobusem, dost pochodujících se do autobusu nevešlo a zůstalo na nástupišti, do Roztok a odtud vlekem do Prahy. Těžko říct, jestli letošní Tříkrálová Okoř byla akcí nebo ne. Pravdou je, že na pochodu byli pouze čtyři členové clubu, na druhou stranu s námi byli Jihočeši, byť v duchu. A teď soudče raď. Bylo také zajímavé sledovat, jak se s blížícím datem pochodu měnil i elán potenciálních pochodníků. Nejprve se těšili, pak s výkyvy počasí se jim do pochodu moc nechtělo. Vždyť buď moc mrzlo nebo naopak tálo a hrozilo, že se cesty změní v bahniště. V den startu mrzlo. Sice nepraštělo, ale bylo dost pod nulou. A tak kromě ledové Šárky se nám moc pěkně šlapalo.

Kdo nebyl, může litovat. A abych nezapomněl. I Otík byl!

(pro kroniku PeR)

Club reprezentovali:
HaM, NaR, VaM, PeR, Víťa, Jessa, Bendy + duchem přítomní Jihočeši.