4. - 5. června 2005

Ležel v chladné vodě a vyměňoval pneumatiku.
Byl pokryt blátem a bylo mu k pláči...
My to čteme vleže a v teple svého domova.

Horníček Miroslav

Červnová akce byla zachráněna. V jednu chvíli to vypadalo buď na nějaký okolo Prahy vedoucí pochoďáček nebo dokonce na zrušení. Naštěstí jsme se v ZOO nad pohárky pivka přeci jen dohodli, že pojedeme, jak bylo původně naplánováno, do Rousínova (HaM) a jako bonus jsem přidal procházku západní výspou Českého ráje.

Jihočeši, v zájmu úspory pohonných hmot, přibrali do svého vozidla Natálku a mě, telefonicky jsme pak oznámili ostatním Čtverákům, že jižní část clubu je na cestě. Ti okamžitě startovali své čtyřkolové plechové miláčky a vyráželi směrem na Mladou Boleslav, kde jsme se měli sejít u supermarketu Hypernova s Jindrou, která jako místní znalkyně byla tou nejvhodnější osobou pro roli průvodkyně po zdejších zříceninách a skalních městech.

Na parkovišti jsme se s ostatními členy clubu kupodivu bez problému našli. Ale po Jindře ani vidu ani slechu. Až po provolání jsme ji objevili, jak na nás tvrdošíjně stále čeká u McDonalda, kam přijela autobusem. Díky informačnímu šumu se nedozvěděla o změně místa setkání. Když už jsme se konečně telefonicky objevili, nastal další problém. Určit kde má Hypernova hlavní a vedlejší vchod. Samozřejmě jsme se netrefili.

Po nezbytných nákupech na večer, k plánovanému grilování, jsme konečně vyjeli směrem k Valečovu, odkud jsme se měli dát na pěší túru po místních zajímavostech. Když jsme na parkovišti pod Valečovem natrefili na otevřené občerstvení, museli jsme dodržet tradici a nad pohárky pěnivého moku a kávou (děti limčou) probrat plán další cesty. Posezení jsme využili i k popřání Daliborovi ke svátku a ochutnávce dovezeného Hosínské slunce (Daliborův to produkt). Povzbuzeni a naladěni, hrozilo nebezpečí, že se nám tady až příliš zalíbí, jsme se konečně zvedli a vydali se zdolat první kilometry pochodu.

Přes zříceninu hradu Valečov, kde jsme si prohlédli pobořené zdi, nakoukli do studně a zajistili nezbytnou fotodokumentaci, jsme pokračovali směrem k vyhaslé sopce – vrch Mužský, který je jedinečný tím, že se jedná o čedičový suk vyvřelý uprostřed pískovcové plošiny. Nachází se zde vojenský pomník připomínající, že za prusko – rakouské války v r. 1866 bylo v okolí stanoviště rakouských dělostřelců. Z vrcholu je krásný neomezený kruhový výhled, pokud není nízká oblačnost jako v našem případě. A tak jsme spíše tušili než viděli Jizerky, Krkonoše, Bezděz, Ralsko a další vrchy a vrcholy.

Z Mužského jsme se přesunuli k níže ležící restauraci Na krásné vyhlídce. Zde jsme si chtěli dát něco na zub. Ale zdejší ceny nebyly vůbec krásné. Tak jsme si k pivu dali něco ze svých zásob. Z restaurace jsme se obloukem vraceli zpět na parkoviště k autům. Cesta vedla po hřebeni pískovcové plošiny s nádhernými výhledy do okolí. Naštěstí nebylo kam zabloudit, cesta si nás sama navedla k dalšímu cíli, Drábským světničkám. Zde se část výpravy uchýlila do bezpečí zastřešené plošiny a čekala na podívání a objevování chtivé členstvo, které se jalo drápat poněkud krkolomným vstupem do zbytku skalního hradu, kde bylo do skalních bloků vytesáno asi třicet místností, které jsou dnes pospojovány železnými žebříky a lávkami. Něco adrenalinového pro „milovníky“ výšek.

Z Drábských jsme pokračovali k vozidlům. Čas nebezpečně pokročil a nás ještě čekala cesta do Rusínova. Proto jsme si na parkovišti odpustili další rundu. Poskládali jsme se do vozidel a vyrazili směrem na Rousínov. Cestou jsme Jindru vysadili v Mnichově Hradišti.

Tak a jsme v Rusínově. Nastává obvyklé vybalování proviantu, spacáků a dalších nezbytných věcí a doplňků. Řidiči se starají o svá vozidla a parkují je na zahradě i na plácku před ní. Dámy zatím obsazují kuchyň a chystají pohoštění, kávu a grilování. Pánové se s kuželkami v rukách rozvážně chystají zapálit oheň. Podařilo se. Topíme a topíme a vyrábíme žhavé. Mezitím nastala tma a teplo vydávané táborákem nás postupně uondává. Máme co dělat udržet se v bdělém stavu. Po grilovaném masíčku to však postupně vzdáváme a vytrácíme se na kutě.

Nedělní ráno nás přivítalo vůní kávy a pošmourným počasím. Chvíli svítilo sluníčko, pak se zatáhlo, i pár kapek spadlo, za chvíli se sluníčko na chvíli opět probojovalo skrz mraky. Tak to pokračovalo většinu dne.

V pozdním dopoledni konečně vyjíždíme směrem na Kamenický Šenov a Prácheň, kde zaparkováváme na nenápadném parkovišťátku a takřka je celé zaplňujeme. Opodál na louce jakoby ze země vyčnívá černá skála. Odsud nic moc. Když přijdeme blíž obdivujeme pěti i šesti boké a téměř svislé sloupce čedičového původu, které připomínají svým tvarem píšťaly varhan. Však si je také Martin důkladně prohlížel.

Panská skála, i když je to pořádný kus tvrdé skály, vypadá křehce a trochu mimozemsky a spolu s malý jezírkem tvoří jedno z nejromantičtějších míst, které si pro svou zvláštní a kouzelnou atmosféru vybírají filmaři do svých filmů. Z vrcholu je krásný výhled na okolní kopcovitou krajinu. Škoda jen, že opět nám nepřálo počasí.

Zpáteční cestu Kokořínským dolem jsme využili po nezbytné přestávce na parkovišti k likvidaci ještě nezkonzumovaných zásob, při které nám vydatně pomáhal Bendy, k návštěvě Mšenských pokliček. Trochu odborné přednášky: „Takzvané "pokličky" jsou nejnápadnější tvary selektivního zvětrávání pískovců. Jejich vznik je dán výskytem železitých až slepencových poloh, které tvoří až 1 m silné "poklice" kryjící nepravidelné komolé kužele z méně odolných pískovců“. Po náročném vystoupání po schodech a schůdcích jsme si v potu tváře mohli konečně prohlédnout zajímavý přírodní úkaz. Na skalní plošině jsme pořídili nezbytnou fotodokumentaci, aby nám příští generace věřily, sešplhali jsme opět dolů a vyjeli směrem k domovům.

Na slibované Čertovy hlavy již nedošlo. Tak snad příště.

(pro kroniku PeR)
Po Českém ráji pochodovali a do Rusínova jeli: DaH, MaH, TeHj, MiM, PeMj, VaM, HaM, AjMj, ViMj, MaP, MiP, MaPj, PeR, NaR, + Jindra + Bendy