31.7. – 6.8. 2005

Užitečnější je znát několik moudrých pravidel,
jež by mohla tobě vždy posloužit,
než nastudovati mnoho neužitečných věcí.

Seneca

Po dvou horských dovolených na Šumavě a v Jeseníkách jsme tentokrát zavítali na sever Čech. Cílem našich toulek horskými masivy a údolími byly Lužické hory. Díky Bořanovickým a jejich pozvání na chaloupku do Rusínova jsme získali zajímavou a dobře umístěnou základnu na výlety do blízkého i dalekého okolí.

Původně jsme plánovali, že se v Rusínově sejdeme již v sobotu ráno. Jenže Čtveráci míní a příroda mění. Agrotechnické lhůty si vyžádaly svoji daň v našem pozdějším odjezdu. Museli jsme se nějak vypořádat s úrodou okurek (nakládaček). Tak jsme na Halounech v pátek sbírali a v sobotu zavařovali okurky a v pozdním odpoledni jsme vyjeli směrem do Lužických. Tentokrát jsme to chtěli zkrátit Kokořínským dolem a samozřejmě že jsme zabloudili. Stačilo jen jednou špatně odbočit a už nás to hnalo do Mladé Boleslavi. Tak se ten náš příjezd trochu protáhl. V Rousínově nás kromě domácích přivítali i jejich čtvernozí přátelé Bendy a kocourek Michal, chladné počasí a deštěm hrozící mraky.

Neděle: 31.7.

Zkoumáme počasí. V noci pršelo a ráno nás nepřivítalo modrou oblohou. Naopak. Naštěstí jedenáctá rozhodla, počasí se umoudřilo a my jsme mohli, jak říkala Hanka, vyjet na takový rozcvičující výlet. Pár kilometříků. Víc ne. Tak jsme jich zvládli přes padesát. Což v tomto terénu, kde jsme se pohybovali jak na pilovém listě nahoru a dolů, byl úctyhodný výkon. Cílem bylo Jablonné v Podještědí. První kilometry byly úžasné. Jelo se neustále z kopce. Pak přišly první prudké výjezdy a sjezdy. Naštěstí krátké. Ty pak vystřídaly dlouhé a táhlé kopce. První zastávku jsme si udělali ve Velkém Valtinově, kde jsme si zvenčí prohlédli Kostel sv. Jana Nepomuckého.

Konečně jsme v Jablonném, v jednom z nejstarších měst českého severu, které bylo založeno kolem roku 1240. Původně jsme se chtěli hned naobědvat, ale bylo obsazeno. Tak jsme zvolili prohlídku města. Okolo Chrámu sv. Vavřince a sv. Zdislavy (nejvýznamnější a nejnavštěvovanější památka Jablonného) jsme se dostali k vyhlídkové věži bývalého Kostela Narození Panny Marie a z ní si prohlédli město a blízké i vzdálené okolí. V restauraci u Salvatora se konečně uvolnila zahrádka a my jsme se mohli naobědvat. Bohužel polévku už měli jen pro část výpravy a i s ostatními chody byly problémy. A k tomu ještě ta obsluha. Snažila se sice být milá, ale byla neobyčejně pomalá, prostě šnekovitá. Jo, a jednalo se o chlapa. Možná by se hodil do hospody Na mýtince. Nicméně jídlo bylo dobré a nápoje (hlavně pivo) výborné. I prostředí bylo hezké.

V Jablonném jsme to neměli vůbec lehké. Nejprve jídlo, pak odjezd. Nějak jsme se nemohli vymotat a najít cestu na Lemberk. Po bloudění a znovu se octnutí na výchozím místě jsme konečně našli jinou trasu a ta nás vyvedla z města ven a po ní jsme dorazili na Lemberk. Pomalu nás tlačil čas. Stihli jsme nakoupit nějaké upomínkové předměty, provedli nezbytnou fotodokumentaci a už jsme byli opět na cestě. Tentokrát ke Zdislavině studánce a odtud přes Jablonné Krajem pískovcových skal do Mařenic. Cestou nás lákaly otevřené dveře lokálů a pohostinně se tvářící zahrádky. My jsme však na tato lákadla nedbali a přes Cvikov směřovali do chaloupky v Rousínově ke zvířátkům.

Pondělí: 1.8.

Vstáváme a po nočním nečase není ani památky. Vypadá to na hezký den. Pro dnešní den jsem ostatním naordinoval výlet do kraje mého dětství. Do kraje do něhož jsem jezdil na školu v přírodě. Ostatní si k Jetřichovicím ještě přidali Hřensko a veleznámou Pravčickou bránu. Tentokrát vyjíždíme s Benďochem, Michal hlídá stavení.

V Jetřichovicích trochu tápeme, ale pak se rychle zorientujeme, nalézáme parkoviště, samozřejmě s občerstvením. Řidiči si rychle dávají pivo, pak už budou mít smůlu, a nad mapou se radíme o směru vycházky. Původně jsme chtěli jít pouze na Mariinu skálu s vyhlídkou, jenže pak zvítězila delší varianta s Vilemíninou stěnou a okruh by byl zakončen vyhlídkou na Rudolfově kameni a sešupem zpět do Jetřichovic. Na mapě to vypadalo náramně jednoduše. Sotva jsme však opustili Jetřichovice, cesta se náhle prudce zvedla a my funíc zdolávali převýšení. Odměnou nám byl výhled na Jetřichovice, část Českého Švýcarska a Lužické.

Ta vyhlídka nás tak naladila, že jsme honem pospíchali na další vyhlídku, a to na Vilemíninu stěnu. Jednalo se o skalní plošinu, na které kdysi stála vyhlídková bouda. Teď jen po ní zůstali stopy v místě upevnění. Odtud jsme chtěli pokračovat na Rudolfův kámen. Jenže nějací nezodpovědní a v protisměru jdoucí turisté nás vystrašili sdělením, že se na vyhlídku leze po žebříkách, výstup je prý náročný a vůbec měli divné řeči. Způsobili však, že Hanka s Ájou to vzali zkratkou, Vašek s Víťou původně také, ale pak se přeci jen nenechali odradit a šli za námi. Výstup byl sice trochu náročnější, žebřík tu také byl, ale o nějakém hrozivém výstupu nemohla být řeč. Ten výhled však stál za tu námahu. Protože se čas již nachýlil a bylo zřejmé, že jen blázen by se hnal do Hřenska a za tmy se plahočil k Pravčické bráně, obrátili jsme naše stroje a jeli zpátky do Rousínova. Slíbili jsme si však, že se na Pravčickou ještě podíváme.

Úterý: 2.8.

Ráno prší, pak přestává, pak trochu mrholí a my se stále rozhodujeme, co podniknout. Nakonec vítězí varianta hub. Když jsme viděli houbaře s plnými košíky, tak jsme nemohli odolat. Problém byl však v tom, že mi je viděli v neděli a dnes bylo úterý. A houby se nějak schovaly. Nebo lépe řečeno ještě nerostly. Tak jsme objevovali ty zapomenuté, ale za to pěkné exempláře. Kromě masáků, jsme našli spoustu hříbků, nějaké kozáky a křemenáče. Docela to byl úspěšný úlovek. Pak to ale čistit.

Během houbaření se vyčasilo a odpoledne bylo příjemné počasí. To pravé na zdolání Jedlové (774 m). Šla o ní dost hrůzostrašná zvěst (Vašek). Nejprve jsme museli zdolat několik kilometrů dlouhé stoupání nad Rousínov, pak se trochu svezli, chvíli hledali tu správnou cestu na lesních stezkách a nakonec zahájili stoupání na Jedlovou. Zpočátku to nebylo tak hrozné. Pověst přeháněla. Ale to co přišlo v samotném závěru, bylo jako ze zlého snu. To prostě nešlo ušlapat. Tak jsme to dotlačili. S Natálkou jsem se šel podívat na vrchol rozhledny, ale pro nízkou oblačnost byl značně omezený výhled. Zato dole bylo lákavé občerstvení. Polévka, pivo apod. Neodolali jsme a Natálka udělala smutnou zkušenost s jinak velmi příjemnou obsluhující, která ji vzala na hůl. Tak vysokou horskou přirážku nemají ani v Alpách.

To co jsme museli vyšlapat, tak jsme si teď užili při sjezdu. Brzdy se pálily, ale s Víťou jsme uháněli dolů jako o závod a zezadu nás stíhala Natálka. Rozum při sjezdu zachovala Hanka. Nepouštěla se do žádných krkolomností.

Ač bylo dost hodin, a neustále hrozilo, že by mohlo sprchnout, prodloužili jsme si výlet ještě o zajížďku na zříceninu hradu Tolštejn. Zde měli udělané pěkné sezení pod slunečníky s grilem (bohužel negrilovali). Tak jsme za částku 10 Kč,- absolvovali samostatnou prohlídku zříceniny, z věže se podívali zpět na Jedlovou a vyrazili k domovu. Těch 24 ujetých kilometrů se může zdát málo. Ale díky terénu jsme toho měli dost a byli jsme rádi, že už jsme v chaloupce a nikam nemusíme.

Středa: 3.8.

Dopoledne prší. Tradice. Dnes přijíždí na pár dní Mirek. Natálka s Hankou připravují z hub oběd. Z masáků guláš a z těch ostatních takovou směs (smaženici bez vajíček) na palačinky. Je to poněkud zvláštní kombinace, ale dá se to jíst. Počasí dnes vyjížďce nepřeje. Vašek se rozhoduje, že bude užitečný a dodělá obložení stěny. My, zbylé osazenstvo, se nacpeme do auta a odjíždíme dobýt Bezděz a po jeho soukromé prohlídce, nějak jsme dorazili v mezidobí prohlídek, jsme se rozhodli ten kulturní zážitek prohloubit návštěvou hradu (zámku) Houska. A udělali jsme moc dobře. V nedávné době zdevastovaný a neudržovaný hrad současní majitelé rekonstruují a postupně otevírají veřejnosti.

Čtvrtek: 4.8.

Dopoledne samozřejmě počasí nic moc. Rozhoduje jedenáctá a s ní rozhodnutí, že dnes je nejvhodnější doba na zdolání nejvyššího vrcholu Lužických. S Hankou jsme naplánovali cestu, nejprve z kopce dolu k Drakovi (místní pojmenování stavení na jehož zahradě byl kdysi dřevěný drak) a odtud stále vzhůru a vzhůru a vzhůru. Docela to bylo nechutné stoupání. A když přestalo a my se mohli trochu svést, tak zase byla cyklokrosová vložka. Na té nám Mirek názorně ukázal, k čemu jsou dobré klipsny, když člověk ztratí rovnováhu.

Po cestě nahoru a dolů, spíše nahoru, jsme dojeli k Myslivně. Venkovní sezení bylo z větší části obsazeno občany hovořícími německým jazykem, kteří si pochutnávali na kachně s knedlíky a červeným zelím. To samozřejmě hojně zalévali pivem. My takové ambice neměli. Po průzkumné jízdě, zda je možno zdolat Luž kolmo, se vrcholové družstvo vydalo na vrchol, který v odpoledních hodinách skutečně dobylo. Budiž jim za to čest. Club má zdolánu další nejvyšší horu. Co na tom, že měřila jen 793 metrů, ale byla tady široko daleko nejvyšší.

Zpáteční cesta byla mnohem příjemnější. Zatímco na cestě sem jsme zatěžovali především svalstvo, na cestě zpět do odnesli hlavně brzdy. V Rusínově jsme neodolali a zastavili se v penzionu Milštejn na Budvárek. Večer přijíždějí Jihočeši. Bez kol. Taková neprozřetelnost. Vymýšlíme na zítřek okružní cestu.

Pátek: 5.8.

V noci sprchlo, ráno je nádherně. Jedeme do Kytlice. Opět si zopakujeme první část cesty na Jedlovou. Do kopce a pak z kopce. Tentokrát nás nečekají žádná zběsilá stoupání, ale příjemně zvlněný terén. V Kytlici prozváníme Dalibora, nalézáme hospodu se zahrádkou a necháváme se pohostit polévkou (výborná) a pivem. Snažíme se najít kočárovou cestu, ale ztrácíme směr a vyjíždíme poněkud někde jinde. Naštěstí to bylo poslední trochu nepříjemné stoupání. Do Nového Boru už to bylo jen z kopce.

V Novém Boru se opět setkáváme s Jihočechy, v kavárně si dáváme kávu a medovník, prohlížíme si na náměstí porcelánové králíky a opět se vydáváme na cestu. Další zastávkou bude až Rousínov. Cestou se s Natálkou oddělujeme a zamíříme do Cvikova do prodejny skla. Nakupujeme skleněné pilníky pro celou rodinu a vracíme se zpět do chalupy. Jenže u penzionu Milštejn sedí osamocený Mirek, tak ho nemůžeme takto nechat, přisedáme a dáváme si pivo. Pak se objevuji s vozidlem i Jihočeši a přisedají. Přichází i Vašek s Bendym. Hezky jsme se sešli, tož připijme si!

Sobota: 6.8.

Den odjezdu. Tedy alespoň pro nás. Jihočeši s domácími ještě zůstávají. Než jsme všechno zabalili, kola naložili, kávu popili, poklábosili a na nějaké poprázdninové akci se dohodli, bylo poledne a nejvyšší čas vyrazit směrem k domovu. Ještě dnes jsme se chtěli přesunout na Halouny.

Když bych ten týden v Lužických shrnul, tak počasí pravé horské. Neustále se střídalo. Houby jsme našli, možná méně než jsme čekali, ale rostly. Výlety byly parádní a spoustu jsme toho viděli a ještě více neviděli, ubytování dobré i s koupelnou v zahradě s konví (teplá voda). Na co jsem zapomněl, jo na grilování. Klasika. Povedlo se. Hermelíny v alobalu neměly chybu. Lze jen doufat, že jsme domácí příliš neotrávili a že nás zase někdy do zdejšího kraje pozvou. Na Pravčickou bránu bohužel nedošlo, počasí nás nepustilo.

(pro kroniku PeR)
Na kole a pěšky šlapali, grilovali, sportovali a dovolené si užívali:
HaM, VaM, AjM, ViM, NaR, PaR, MiM, MaH, DaH + Bendy + Michal

9.9.2005 Zpráva z tisku:
Mohutný požár v noci na pátek vzplanul v Národním parku Česko-saské Švýcarsko na Děčínsku. Oheň podle prvních zpráv mohl požár vzniknout nedbalostí dvou mladíků, kteří v chatě na Mariánské vyhlídce nechali zapálené svíčky. Hořící dřevěná stavba se ze skalního útesu zřítila do lesa, který zapálila. Nyní už hoří velká část lesa, v obtížně přístupném terénu zasahuje devět hasičských jednotek .Oheň lze podle mluvčího děčínských hasičů Lukáše Marvana hasit jen z dálky, proto zatím nejde odhadnout, kdy se jej podaří dostat pod kontrolu.