15. – 16. května 2004
Pes, kterému odepnete vodítko, okamžitě ohluchne.
Tato hluchota se týká pouze vlnové frekvence vašeho hlasu.
Jako protiváha se všechny ostatní zvuky slyšené psem zesílí.
Zejména štěkot jiného psa, vzdáleného i kilometr a více,
slyší pes zcela zřetelně
Bellův zákon o šíření zvuku



Tradice je tradice. Ta se holt musí ctít. Prokurátorové berou za vděk Martinovou (a samozřejmě i Milčinou) pohostinností a uspořádávají protipól buď v Nižboru nebo jako teď v Rožďalovicích. Tuto jistě pěknou tradici založil Mirek, který nás několikrát pozval do Hýskova, abychom nakonec stejně skončili v Nižboru. I Daliborovi nezbylo nic jiného, a tak se jelo do Českého ráje.
Původně jsme si to pěkně nalajnovali. Odjezd v pátek do Rožďalovic, v sobotu projížďka na kolech a v neděli pěší túra po kopcích Českého ráje. A někde mezi tím propereme pérka presidentovi, aby věděl, že je pod drobnohledem. Toliko plán. Skutečnost byla tradičně trochu jiná. Nejprve se nám zdálo, že páteční odjezd je poněkud krkolomný a těžko stíhatelný. Příjezd do neznáma v nočních hodinách se nám příliš nezamlouval. Posun termínu se zase nezamlouval Martinovi. Nicméně pro změnu termínu hovořila plánovaná exkurze v pivovaru v Dětenicích. To byl nápad Martina, že prý zná jednu paní a ta zná sládka a ..., a tak jsme stále nevěděli, zda se prohlídka bude konat nebo ne. Pro jistotu jsme s ní přestali počítat.
V sobotu ráno jsme zamířili do Bořanovic pro Bořanovické. Vašek akorát přidělával Víťovo kolo na střešní nosič. Byl to doslova eskamotérský kousek hodný Davida Coperfielda. Přidělat kolo s nepřidělatelným rámem a vydat se s ním na cestu, to chtělo šikovné ruce a odvážné srdce. Nicméně se zdařilo a vyjeli jsme. Cestu po dálnici i okreskách jsme přestáli, i kolo, bez úhony a s nepatrným zpožděním oproti plánu jsme dorazili do Rožďalovic. Jihočeši ještě nedorazili. Protože byl čas na kávu, usadili jsme se okolo stolu, kuchařky vybalily svoje výtvory a chystali se posvačit. Dorážejí Jihočeši a přidávají se k nám. Čas pomalu plyne a Martin je stále v pohodě. „To je takřka za rohem“.
Konečně vyrážíme do Dětenic a hned první zádrhel. Objížďka. Zoufale hledáme v mapě náhradní trasu. S nepředpokládaným zpožděním zaparkováváme auta na parkovišti a úprkem se ženeme za v dálce mizejícím Martinem. Ještě že jsme měli s sebou Bendyho. Neztratil Martinovu stopu. Veškerý chvat a kalup je však zbytečný. Místo nás ke sládkovi dorazil PIVNÍ DOHLED a my netrpělivě přešlapovali i s naší průvodkyní před branami. Čas jsme si krátili odborným klábosením o ponorkách (jen zasvěcenci mohli přispět špetkou do mlýna), obhlížením nejbližšího okolí a pokukováním po do poněkud obstarožního oblečení oblečené obsluze. Fuj, to je věta. Konečně jsme připuštěni k prohlídce. Sládek, pan Veselý, nám vysvětlil, jak zde ručně vaří pivo světlé Dětenické – stupně “jak se sládkovi zadaří” něco mezi 11-12 a pivo černé Dětenické - stupně opět něco mezi 12-14, podle toho jak sládek přiloží pod kotel. Po výkladu a prohlídce sklepů jsme konečně mohli ochutnat zdejší výtvor v přilehlé hospodě.
„Kam se ženeš, panenko?" Tím byla míněna naše průvodkyně, 70-ti letá dáma. „Co koukáš, ženská!" To zase bylo určeno Natálce, když nevěřícně zírala na toho hulváta za pípou. To bylo přivítání. Já jsem to nervově nevydržel, otočil jsem se jako na obrtlíku a mazal jsem ven se snahou najít jinou hospodu, kde si budou zákazníka vážit. Nebyl jsem sám, kdo se zkoprněle vypotácel z hospody s očima navrch hlavy. Naše průvodkyně si nás však odlovila a vydala se s námi do vyšších pater hospody. Zde se nás ujala ženština v prapodivných hadrech a chtěla vědět, co si dáme k CHLASTU a jestli budeme ŽRÁT. To už jsme byli naštěstí informováni, že se nacházíme v dobové středověké hospodě. Skutečně. Atmosféra, velké dřevěné lavice, kamenné stoly, louče a svícny, výzdoba, zamazané zdi, na zemi se povalující sláma, vzduch prosáklý kouřem od ohniště s grilem, který se nachází v jedné z místností a slouží jako kuchyně, zařízení i personál – středověk. Číšníci a číšnice oblečeni v dobových hadrech, což zvláště u číšnic svádělo pány k pohledům na výplň šněrovaček. Pánové, všiml si někdo, jaké oči měla naše číšnice? Břitká mluva, sprosté nadávání, tykání, žraní a chlastání. Výhodou je, že obsluze můžeme vracet stejnou mincí a popohnat tu kůži línou, když dlouho trvá, než doručí objednané pivo. Zvolili jsme řezané (to nemělo chybu) a výtečné velmi hořké světlé jedenáctistupňové pivo. Kouzelný nápoj lásky, černé Dětenické, jsme raději nezkoušeli, abychom nepodlehli svodům středověku. Konzumace zdejšího moku nás emočně zklidnila, ve středověké knajpě se nám zalíbilo a hrozilo neplánované zdržení. Nejsrandovnější střet středověku s dneškem byl na toaletách. Nechyběla všudypřítomná sláma, kamenný žlab místo umyvadla a k tomu moderní „mušličky“ na fotobuňku a stříbrné moderní pákové baterie.
Konečně jsme se vydali na Martinem připravenou procházku napříč Českým rájem s cílem v Jičíně. Nejprve jsme se však museli posilnit. V Jičíně. Martin doporučil skvělou hospodu na náměstí. Jenže i tady byl středověk. Dokonce s trhy. Náměstí bylo obšancováno patrolami, které za bakšiš (vstupné) vpouštěly dál. To nás docela rozčílilo. Chcete jíst, tak nejdřív zaplaťte za vstup. Nicméně se Martinovi podařilo protáhnout nás přes stráže. Kromě toho, že se v restauraci nedalo pro hustý cigaretový dým vegetovat, že u venkovního sezení byla zima, že na náměstí stříleli z mušket a vůbec dělali rámus, ta krmě docela ušla. Posilněni na těle jsme konečně mohli vyrazit na procházku. Hrozba deště nás přinutila trochu změnit plány a zaparkovat v centu Prachovských skal a podle možností absolvovat kratší či delší okruh. Sotva jsme zakoupili vstupenky, začalo drobně pršet. Během procházky se až na neustále stoupání a klesání nic zvláštního neodehrálo.
Vlastně ano! A opět v tom byl namočen Bendy. Asi ho přestalo bavit jen tak si čmuchat, protože najednou s radostným štěkotem a plápolajícíma ušima začal mizet v dáli. Vašek se ho sice snažil voláním, křikem, a posléze řevem přivolat. Vše marné. Bendy se sice ohlížel, kde je pán, bylo mu určitě divné, že ho nesleduje, když mu dává tak zřetelně najevo, že má stopu, ale ze svého loveckého poslání neustoupil. To by bylo príma takhle něco položit pánovi k nohám. A tak nám nejen zmizel Bendy, ale i Vašek.. Chvíli jsme postávali a sledovali odkud všude se ozývá Bendyho štěkot a Vaškovo volání, ale protože jsme uprostřed skal byli zbyteční, zamířili jsme zpět k autům.
U parkoviště nám šel v ústrety Vašek. Vypadal poněkud neupraveně a zanedbaně, výhružně si pohrával s přetrženým obojkem a na otázku: „Kde je Bendy?", zlověstně procedil skrz zuby: „V kufru!“. Na nic jsme se raději nevyptávali a vypravili jsme se zpět na chalupu do Rožďalovic. Ale den ještě neskončil. Ještě jsme stihli schůzi pod Daliborovým odborným vedením. Soud ne soud s Mirkem. Hraní a zpěv. Přivítat hosty-průvodce zítřejším cyklisticko turistickým výletem (Jindru a Míru od Pétiny Martina), samozřejmě pokud přestane pršet. A během toho všeho jsme konzumovali dovezené zásoby v tuhém i tekutém stavu.
Druhý den ráno nás přivítal na obloze azur. Sem tam nějaký mráček, ale po včerejším dešti nebyla ani památka. Rychle jsme provedli ranní hygienu, abychom se navzájem poznali a rozlepili si nevydatným spánkem zalepené oči. Rychle se vrhli na snídani, během které jsme si upřesnili trasu tak, abychom se v průběhu výletu mohli potkávat s našimi chodci. Dalibor k snídani ugriloval maso, na které nedošlo předchozí den.
Už jen zbývalo přidělat kola do držáků, Vašek pro jistotu Víťovo kolo odložil Martinovi na korbu. Rozloučili jsme se s Jihočechy, kteří se vraceli zpět na jih. My ostatní jsme vyjeli směrem na Hrubou Skálu. Zde jsme na parkovišti svěřili svá vozidla do péče hlídače a vydali se kolmo po cestách i necestách Hruboskalska. Jindra nás každou chvíli lákala na úžasnou vyhlídku. Když vyhlídky došly, tak jsem si zase já vymyslel kulturní zpestření a odbočil jsem na Kopicův statek a na přírodní sochařskou galerii v údolí pod ním, ve které byly plastiky z českého bájesloví i postavy z autorova současného života.
Martin & spol. + Bendy trasu jistil pěšmo a byl nám neustále v patách, což nás poněkud znervózňovalo. Záhy jsme však odhalili příčinu jejich rychlosti. Byl jí motor na čtyřech nohách, neúnavně táhnoucí Bendy. To obdivování přírodních krás nás tak zmohlo, že jsme neodolali a na Valdštejnu vzali za vděk ohřátou uzeninou, vychlazenou dvanáctkou, kávou a sušenkami. Paní na hradě se nás sice pokoušela zlákala k jeho prohlídce, ale dali jsme jí vale a pokračovali směrem na Sedmihorky. Kam jsme dorazili po úžasném, možná několika kilometrovém, sjezdu mezi skalami. Ten sjezd nás tak vyčerpal a pěšáci nebyli zatím v dohledu, že jsme neodolali a obsadili hotelovou terasu a objednali si pro změnu něco k zakousnutí. Takovou chuťovku. Česnečku. Byla dobrá, ale studená. To už dorazila i psí smečka.
Získat trochu energie bylo důležité, protože nás čekala opačná cesta. Do kopce. To co jsme si sjeli z Valdštejnu, tak to jsme si teď museli vyšlápnout na Hrubou Skálu. Někdo šlapal, někdo tlačil, ale všichni dorazili k zaparkovaným autíčkům. Po krátkém poklábosení jsme naložili kola a vydali se na zpáteční cesty. Do Mladé Boleslavi, do Prahy a do Rožďalovic.
Z mého pohledu to byl úžasný protipól. Navštívil jsem středověk, a to hned dvakrát, viděl z blízka pivovar, procházel jsem se v dešti po Prachovských skalách, byl jsem svědkem odchytu lovícího Bendyho, zazpíval jsem si, užíval jsem si krásné sjezdy a protrpěl stoupání. Prostě paráda.


(pro kroniku PeR)

V Prachovských skalách se plahočili a večer schůzovali:
DaH, MaH, VaM, HaM, MaP, MiP, PeR, NaR,
Děti:
ÁjM, ViM, MaPj, KrP,
Hosté:
Jindra a Mirek
Obojek přetrhl:
Bendy
Nezúčastnil se
MiM


Naši hudebníci se opět překonávali a směs Semaforských písniček nás udržela v bdělém stavu až do časných ranních hodin. Znatelně chybělo banjo.
Bendy už má opravený obojek.
President snad dostal důvěru pro další půlrok.
A DRESY STÁLE NEMÁME!!!

Z přírodní sochařské galerie

Horymír na Šemíkovi Lev Přemysl Oráč Varhany