Dovolená

25. - 31. července 2004

Dovolenou můžeme definoval jako vzácný čas pro rodinu,
ve kterém si všichni členové mohou hlouběji uvědomit potřeby druhého.

Neznámý autor

Konečně nastala ta toužebně očekávaná chvíle. Je tady dovolená. Z různých směrů se přesouváme do centra dění následujícího týdne, do městečka (obce) Lužnice, které leží na stejnojmenné řece. V sobotu v pozdním odpoledni se doprovodné a stěhovací vozidlo Renault naložené koly, bágly, proviantem a basou vydává na cestu. Osádku tvoří, jako loni do Jeseníků, Martin, Natálka a já. Martin řídí, Natálka chvílemi sbírá spánkem energii na večerní potlach a já se snažím navigovat a včas upozorňovat na odbočky. K tomu nám hrají Ryvolové a Ryvolové a Ryvolová a ….. Nic proti jejich písničkám, ale slyšet je několikrát za sebou.

Konečně přijíždíme na místo. Ostatní už jsou tady. Posádka našeho vozidla obsazuje největší pokoj. Ostatně nic jiného na nás nezbylo. Rychle jsme se ubytovali a spěchali na breefing, kde se při dobrém moku upřesňoval zítřejší plán. To plánování nás poněkud vyčerpalo, tak jsme si chtěli dobít energii v místní hospodě. Bohužel měli plno, a tak jsme vzali zavděk posezením na lavicích na druhé straně silnice a čekali, až se uvolní nějaké místečko. Čekání jsme si krátili konzumací výborné tlačenky a popíjením Prazdroje a Gambrinusu. Jediná skvrnka na kráse byla šnečí obsluha.

NEDĚLE: 25.7.04 - CESTA DO MLÁKY

Projevil jsem přání podívat se do míst svého mládí, kam jsme řadu let jezdili na dovolenou. Naposledy asi před třiceti roky. Brr, to je číslo.

Dalibor operativně vymyslel cestu, probral ji s námi nad mapou, navrhl rozšíření o koupání v pískovně před Stráží, vyfotografovali jsme se a konečně vyrazili na cestu do Mláky, cca 7 km dlouhou. Ale již druhém rozcestí se nám podařilo špatně odbočit, kdo by se také neustále radil s mapou, a dojeli jsme k hrázi rybníku Rožmberk. Stále jsme netušili, že jsme se ocitli poněkud jinde. Až na druhé straně hráze jsme poznali, že tudy cesta do Mláky nevede. Dalibor však vymyslel náhradní trasu přes Břilici do Třeboně, skrz lázně a výšlapem Na Kopeček k Pergole u sv. Víta, kde nám sliboval vynikající grilovaná kolena. Grilovalo se, to je pravda, ale ne kolena. Tak si dáváme různé náhražky. Klobásy, grilovaného kapry, rozpečené tvarůžky a řádně to zapíjíme pivem. Dalibor ještě stačí vyfotit Terezku u mořské panny. Natálka zkouší pevnost dětské houpačky. Obě to vydržely.
Vydáváme se opět na cestu.

Konečně přijíždíme do Mláky. Nevěřím vlastním očím, jak se to tady změnilo. Nic nepoznávám. Mám z toho docela smíšené pocity a ani příliš neprotestuji před další jízdou k pískovně. Tu jsme kupodivu neminuli. Čistá voda přímo zve ke koupání. Vodomilové a kachny toho okamžitě využívají k smočení svých unavených těl.. Voda je báječná, tak akorát. Koupání je příjemné až do okamžiku, než se k nám začne blížit zelenavý pruh sinic. Je po koupání a vracíme se zpět do Lužnice a pod sprchy.

Odpoledne přijíždí Magda, večer grilujeme a zapíjíme všechny čerstvě minulé, současné i brzy budoucí svátky a narozeniny. Kontroluji tachometr a zjišťuji, že místo plánovaných 14 km jsme nakonec ujeli těch kilometrů 45.

PONDĚLÍ: 26.7.04 - KOMÁŘÍ HODY

Pondělní etapa měla být vlastivědná. Chtěli jsme jet po naučné stezce kolem rybníku Svět. Z Lužnice jsme se přes hráz Rožmberka, Břilici a Třeboň dostali k začátku naučné stezky a na několika zastaveních jsme se poučili o stavbě rybníků, o jejich krajinotvorném významu, o fauně a floře a o dalších zajímavostech. I když počasí nebylo nic moc, přesto naši otužilci neodolali a na travnaté pláži zaveleli k zastavení a koupání. Zlomili pouze dětskou část naší výpravy. Ostatní raději zůstali na břehu a bavili se pohledem na koupající. Na příjemnou koupel to nevypadalo.

Další zastávkou na naší vlastivědné etapě byla Schwarzenberská hrobka. Když jsme k ní přijížděli, bylo nám divné, proč se po nás ostatní turisté tak divně dívají a hlasitě dávají najevo svoji nelibost. Co vlastně říkali, jsme nevěděli, neb hovořili nám neznámou řečí. Až později jsme odhalili příčinu jejich rozhořčení. V parku u hrobky byl zákaz jízdy na kolech.

S pokročilou denní hodinou bylo jasné, že další vlastivědné poznávání musí být z jiného oboru, a to gastronomie. Tak rychle zpět na hráz Světa a po ní do Třeboně na zahrádku u pivovaru Regent. Ochutnali jsme světlé, černé i řezané a shodli jsme se, že tak dobré pivo jsme tady zatím nepili.

V povznesené náladě jsme zdolali výjezd Na Kopeček, překonali několik křižovatek a přes Holičky jsme se blížili k rybníkům Vdovec a Ženich. Cesta od Ženicha k silnici na Starou Hlínu se změnila v cyklokrosovou vložku. Kořeny a bahnité úseky nás často přinutily k seskočení z kola a nesjízdné úseky překonávat pěšky. To vše pod neustálými nálety vyhladovělých a hostiny tušících komárů. Překonávat překážky a přitom ještě zabíjet tu krvelačnou havěť byl úkol takřka nadlidský, protože se vše odehrávalo ve vysokém tempu.

Oddechli jsme si až ve Staré Hlíně na zahrádce před hospůdkou. Objednali jsme si pivo, kávu, limo, nějaké ty sladkosti a zažili šok. To když jiná skupina cyklistů překonávala značně vytíženou silnici mimo přechod. Tatínek na jedné straně silnice, matka s dítětem na druhé a dítě se najednou rozhodlo, že poběží za otcem. Akorát ve chvíli, když přijížděl kamion. Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Prudce brzdící kamion, pomalu běžící dítě, vyděšená matka a otec. Byla to otázka okamžiku, ale nám to připadalo neskutečně dlouhé, než se dítě dostalo na druhou stranu. Všichni jsme si oddechli, že to dobře dopadlo. Moc jsme se nezdržovali a raději jsme se po žluté značce vrátili zpět do Lužnice. Na tachometrech jsme měli číslici 41, samozřejmě kilometrů.

ÚTERÝ 27.7.04 - DO SLAVONIC ZA KERAMIKOU

Kdo neví, kde je úžasná keramická dílna a kde se prodávají její výrobky, ať jede do Slavonic.Na cestu za hrníčky vyrážíme ve dvou autech.

V Daliborově se vezou dospělci a v doprovodném vozidle se vezou kola pro cyklodružstvo, které se chce vracet zpět na kolech, děti a samozřejmě řidič (Martin). Cestou zastavujeme a prohlížíme si Český Rudolec, vybydlený novogotický zámek ve stylu anglické gotiky.

Ve Slavonicích se rozprcháváme, za předměty našeho zájmu. Někdo za keramikou, někdo navštíví katakomby pod městem (MaP, DaH, TeHj) a někdo jde uspokojit svoje potřeby a jde se nacpat. Touto skupinkou je cyklodružstvo. Po chvíli se k nám přidává Hanka s dětmi. Natálka a já po obědě šplháme na věž s vyhlídkou a prohlížíme si Slavonice z ptačí perspektivy. Konečně se vrací i skupinka, která byla v podzemí. Martin se chce jít najíst, ale má smůlu, musí nás odvést na Landštejn.

Prohlídku Landštejna provázejí i první dešťové kapky. Vracíme se na parkoviště a rozhodujeme se, zda pojedeme na kolech nebo to zbaběle vzdáme.

Pohled na oblohu z hradu nevěštil nic dobrého. Přijíždí i druhé vozidlo. Martin se jde posilnit do bufáče pod hradem a Mirek, Natálka a já pomalu vyrážíme na cestu zpět do Lužnice.

Na zpáteční cestě nás čekaly kopce, déšť, bloudění, cyklokros a v závěru i sluníčko. Značky se nám tradičně ztrácely a opět objevovaly a my jsme se zdokonalovali v umění, najít na mapě naše stanoviště. Ve Staré Hlíně, kam jsme se doplahočili přes Novou Bystřici, Nový Vojířov, Žíteč, Lutovou a Stříbřec, jsme to už uměli. I když jsme měli chuť na pivo, raději jsme se nezdrželi a pokračovali jsme do Lužnice. Měli jsme totiž strach, že už by nás nikdo nedostal do sedel. Z Landštejna do Lužnice jsme ujeli 55 km.

STŘEDA 28.7.04 – OPĚT PO NAUČNÉ STEZCE

Středa obvykle bývá odpočinkovým dnem. Ale počasí nás přímo zvalo na výlet a někam na koupání. Rozhodli jsme se, že se pojedeme podívat na pomník Emy

Destinnové a pak u Majdalény se vykoupeme v pískovnách. Tentokrát jsme si dávali dobrý pozor, abychom se opět neocitli na hrázy Rožmberka. Okolo hájovny Smítka a Hodějovického rybníku jsme dojeli k rozcestí U jedle, kde jsme si udělali menší pauzu. Dalibor přestávky využil k odběhnutí ke stromu. Najednou začal vydávat prapodivné zvuky. Všichni jsme se otočili, abychom zjistili, co se děje. Nevěřili jsme vlastním očím. Dalibor pro zdar dnešní etapy tančil šamanský tanec. Zvedl pravou nohu, zatřepal s ní a dupl. Zvedl levou nohu, zatřepal s ní a dupl. A opět pravou, levou, pravou a rychlost zvedání, třepání a dupání se zvětšovala. Přitom se nenápadně k nám blížil, vlnil se v bocích a neustále vydával ty prapodivné zvuku. Jen ty ruce zapomněl zapojit. Asi je potřeboval na něco jiného. Tanec to byl vskutku originální, leč přímluva u Nejvyššího se nezdařila a my hned u hájovny Krávovna neodbočili a místo u pomníku Emy Destinnové jsme se ocitli na Stříbřeckém mostě. Možná to bylo tím, že jsem jel v čele a kochal jsem se. Tak jsme udělali malou zajížďku, pomník našli, vyfotili se před pomníkem, u dubu a ještě jsme se stačili omylem nafilmovat (digifoťákem).

Dalším dílčím cílem bylo rozvodí Lužnice – Nová řeka. Soutoků jsme už viděli několik, ale rozvodí? Docela to byl zážitek. Hlavně ten píseček. Ještě chvíli jsme očumovali vodáky, jak se snaží sjet při nízkém stavu vody jez. Čas pokročil a my jsme se vydali přes Dlouhý most směrem na Majdelenu. Protože se dost pokazilo počasí, zavrhli jsme hledání pískoven a raději jsme hledali nějakou restauraci. Azyl jsme našli v motorestu Pod dubem. Nejprve jsme se museli seznámit s místním hlídačem, děsně štěkajícím yorkšírákem. Ale po drbání, chování a hlazení byl náš. Většina z nás si dala česnečku, někdo nepohrdl hranolky a smážákem. Prostě standart. Úžasný byl personál. Tak už jsme se dlouho nepobavili. Bavili jsme se i při placení. A to obvykle bývá spíše k pláči.

Nabíráme směr po Rajské cestě na Třeboň. Potkáváme řadu osamělých cyklistů i velkých skupin. Nejvíce mě pobavil jeden tatínek, který jel za malým cyklistou. Při míjení naší skupiny junior zpozorněl a hned hlásil: „ Jů, voni mají stejný dresy“. „Čum na cestu, ať zase nespadneš“ kontroval senior. Nevím, co mezi sebou měli. To na Táborské cestě, jinak naučné stezce okolo Třeboně, jsme řešili jiný problém. Část Táborské cesty je tvořena podélně položenými panely, mezi kterými je volný pruh země. Chvíle jízdy po panelech a člověk má hned vyklepané ruce a naklepané pozadí. Proto není divu, že většina cyklistů jezdí prostředkem. Právě k takové jedné skupince jsme se blížili. Protože na naší straně byly panely dost nad terénem, jel jsem dál neohroženě mezi panely. V okamžiku, kdy jsme se s druhou skupinkou míjeli, v čele jedoucí cyklistka vyvalila oči a nespisovně z ní vypadlo: „Tyjó, kam zmizel?“ Rychle jsem se otočil, Natálka za mnou byla, ale po Mirkovi ani památky. Vracíme se zpět a hned vidíme příčinu údivu zmíněné slečny. Mirek chtěl být gentleman a uhnout, ale úhybný manévr provedl v nejméně vhodném místě. Zvýšený okraj panelu ho katapultoval do příkopu a pak následoval už jen pád. Naštěstí ne do stromu, ale ani ostružinové lože není to pravé ořechové. Mirek vypadal jak po souboji s tlupou zdivočelých koček. Samý krvavý šrám. Naštěstí po krátkém ošetření (spíše jen otření) krvavých ran můžeme pokračovat.

Tak se dál naklepáváme po Třeboňské cestě a blížíme se k Opatovickému mlýnu. Dalibor najednou s úžasem pozoruje, jak Mirek místo jízdy po cestě vytváří jinou komunikaci v roští kam zmizel. Asi Třeboňská cesta byla nad jeho síly. Je zřejmé, že je nejvyšší čas na návrat domů. Na hrázi rybníku Svět se fotíme s Jakubem Krčínem a naše společná cesta se začíná rozdělovat:
1. skupina (DaH a MaH) míří do Třeboně za nákupy.
2. skupina (VaM, ViMj, AjMj NaR a já) míříme přes Třeboň – Na Kopečku – Přeseky zpět do Lužnice. Celkem jsme ujeli 57 km.
3. skupina (MaP, MiM a PeMJ) se chtěla původně osvěžit na zahrádce pivovaru Regent, ale pak to raději vzdala a přes Třeboň – Na Kopečku – Pergolu u sv. Víta a Starou Hlínu se vrátila do Lužnice. Kupodivu ujeli pouze 58 km.

ČTVRTEK 29.7.04 - ODPOČINKOVÝ DEN

Ráno zkoušíme s Vaškem vyrušit ryby z jejich klidu. Jsme u řeky již v půl páté, pro větší zdar kombinujeme rybářské techniky a necháváme se ožírat

nenasytnými komáry. A ryby nic. Hodiny plynou a naše naděje na pořádný úlovek se snižují. Ne, že by nebraly, braly a hodně. Ale jaksi se nechtěly nechat chytit. Za naši námahu nás však odměnily. Chytili jsme dvě takové malé čudly, které jsme raději pustili.

Po neúspěšném pokusu vylepšit náš jídelníček, jsme se přesunuli do Třeboně na prohlídku města. Tu jsme zahájili v restauraci Na rybníčku. Pak se naše cesty rozdělily. Někdo šel po nákupech, někdo na prohlídku pamětihodností, další prohlíželi nabídku místního stravování apod.

Po návratu do chalupy a posilnění jsme se opět vydali na průzkumy. Houbaři se šli podívat jestli rostou a já s Natálkou jsme jeli hledat pískovnu u Vlkova. Přes četná bloudění jsme ji objevili. Nádherná voda, na pláži píseček, prostě nádhera. Zítra sem určitě pojedeme. Zpátky jsme to vyzkoušeli cestou mezi rybníky kachňáky. Po návratu do chalupy jsme referovali o našem objevu. Na tachometru svítilo 38 km (to díly těm zajížďkám).

Odpoledne jsme popřáli Víťovi k narozeninám. Dostal takovou parádní rybářskou vestu. Večer jsme si zašli na jedno od cesty do hospody. Přidali jsme k tomu tlačenku, a protože Mirek objevil opodál konkurenci se zahrádkou, šli jsme na tam na druhé. Až na ten Budvar to tam bylo mnohem lepší.

PÁTEK 30.7.04 - KOUPÁNÍ

Naše nabídka koupání všechny uchvátila a protože bylo nádherné slunečné dopoledne, vyrazili jsme za koupáním. Cestou měla Janička defekt a protože se

doprovodné vozidlo (VaM) flákalo někde u chalupy, museli jsme s Mirkem počkat, až se Vašek dostaví a Janičku i s kolem naloží. Mě a Mirkovi nezbylo nic jiného než stíhat hlavní peloton.

K Veselské pískovně jsme dojeli takřka současně s první skupinou. Všechny kachny a kačeři se vrhli do vln a dováděli. Usedlí jedinci (já) to ze břehu jistili. Jistota je jistota. První obrat k horšímu nastal před polednem, když Mirek vylezl z vody a připadal si „takový nějak divný“. Aby tu divnost ze sebe dostal, začal se třít ručníkem a … šok! Ručník místo zářivých barev zářil olejovými skvrnami a šmouhami. Dost připitoměle jsme na to zírali. Ne všichni však Mirkovi věřili. „To je zase ňákej jeho fór“ znělo v mnoha hlavách až do okamžiku, než si to vyzkoušeli na vlastní kůži. To už se začali ošívat i jiní koupající. Usoudili jsme, že pro dnešek toho koupání bylo dost a raději pojedeme zpět do Lužnice ke chlazeným nápojům a připravenému grilování. Za koupáním a různými dalšími přesuny (pro pivo a zpátky apod.) jsme ujeli dalších 40 km.

Večerní grilování proběhlo k všeobecné spokojenosti. Dalibor roli kuchaře zvládl na jedničku. Inu, co se v mládí naučíš (…. ne nadarmo se to na našich žaludcích během čundrů s Martinem učili). Škoda, že ten společný týden zítra končí.

SOBOTA 31.7.04
BALÍME A PÁDÍME DOMŮ

Tak k tomu už snad není co dodat.

Na závěr jeden skoro průšvih:
Paměť už tolik neslouží, ale domnívám se, že se to stalo ve středu. Alf odešel na výlet. Zůstal po něm jen řetěz, prázdný obojek a vyděšení páníčkové, kteří vše již viděli v černých barvách, jak si to Alf vykračuje neznámo kam, stopuje auta (rád se vozí) a mizí nenávratně v dál. Urychleně jsme zorganizovali pátrací akci po Lužnici. Na kolem jsme se rozjeli po všech možných i nemožných komunikacích a pátrali po Alfovi. Naše pátrání nakonec přineslo úspěch. Alf byl objeven, jak fascinovaně pozoruje stavební dělníky při budování městské kanalizace. Asi jim i pomáhal, protože byl špinavý, doslova jako prase.

Jaké z toho plyne ponaučení? Že ani řetěz na kozu neudrží vynalézavého psa, když se chce trochu provětrat.

(pro kroniku PeR)

Jihočeské dovolené se účastnili:
Jihočeši:
DaH, MaH, TeH + Alf
Bořanovičtí:
VaM, HaM, ViM, AjM + Bendy
Letenští:
MaP
Řepští:
MiM, Dáša, PeM, JaM
Jihoměstští:
PeR, NaR

Dotaz na závěr:
Viděl někdo na Třeboňsku