20. září 2003

Lidský život je jako železo,
které se opotřebovává, jestliže je užíváš,
A které stráví rez, jestliže je neužíváš.

Cato

Další clubovní akce nás tentokrát zavedla do povodí Vltavy. Do míst, proslavených jako Svatojánské proudy. Dnes již neexistujících díky přehradám Slapy a hlavně Štěchovice. Tentokrát jsme zvolili i poněkud odlišný způsob přiblížení. Jako správní mastňáci jsme jeli na místo určení auty. Ale dokázali jsme si to patřičně zdůvodnit. Nebylo to kvůli naší lenosti, ale pro dobro našich psíků, aby se chudáčci nemuseli tlačit v nacpaném dopravním prostředku a dívat se na otrávené obličeje spolucestujících.

V sobotu ráno jsme se 9.15 hod sešli (Káťa s Vaškem II.) a sjeli (Bořanovičtí, Letenští, Roztylští a hosté - Petra s Martinem II.) u benzínové pumpy ARAL v Malé Chuchli. Celkem nás bylo 14 + 2. Ta dvojka, to jsou naši psi. Po drobném očerstvení kávou z automatu jsme se poskládali do aut a vyrazili směrem na Štěchovice.

Ve Štěchovicích jsme odstavili naše plechové miláčky, vyhledali rozšipníky a potvrdili jsme si krutou skutečnost. Budeme se muset vyškrábat na Homoli, na jejímž vrcholu je přečerpávací nádrž pro Štěchovickou přehradu. V zádech jsem cítil ty proklínající pohledy. Nakonec se ukázalo, že absolventy Jeseníků, nějaký ten kopec nerozhází.

Po překonání Homole jsme sestoupili do první obce Třebenic. U domku, který se tvářil jako hospoda, (židličky, stolečky, vývěsní štít), jsme se chtěli trochu osvěžit. Na zápraží vyšla vetchá stařena a bez jakéhokoliv varování nás se slovy: "Vařej dole" poslala dál.

Tak jsme šlapali dolů do Nových Třebenic. A zde skutečně na náměstí nebo návsi byla restaurace spojená s obchodem. Asi pozůstatek stavby v akci "Z". Bohužel praskala ve švech. Ani na terasu jsme se nevešli. Ono se 14 žíznivých poutníků jen tak někam nevejde. Martin si vystál frontu u výčepu na točený, Natálka dala přednost vychlazenému plechovému. Já s Vaškem jsme se přidali.

Protože bylo zřejmé, že nás tady již nic příjemného nečeká, přesunuli jsme se na hráz Slapské přehrady. A pak už jsme se zaměřili na nalezení zelené značky a přesunu podél toku Vltavy zpět do Štěchovic. Cestou se nám otevírali nádherné výhledy na řeku, procházeli jsme ve skále vysekaných tunelech, překonávali obtížnější úseky cesty (tady jsem pochopil doporučení, nejezdit tuto trasu na kolech) a málem jsme přehlédli Ztracenku (jednu z prvních trampských osad) a obdivovali klid rodinky, které buď kácený nebo zřícený smrk sebral kus chaty.

Čím víc jsme se blížili ke Štěchovicím, tím víc se projevoval nedostatečný pitný režim.

Konečně Štěchovice. Ani jsme si moc neprohlíželi přehradu a spěchali objevit nějakou hospodu. V zahradní restauraci po loňských povodních ještě neobnovili činnost, v bufetu u parkoviště byla poněkud pochybná obsluha, a tak jsme dali na doporučení místního obyvatele, který nás poslal do nedaleké restaurace. Když jsme k ní dorazili a vešli, tak jsme pronikavě zvedli návštěvnost. Někteří z nás si dali oblíbenou polévku. Tentokrát nebyl problém s chlebem. Problém byl s kávou a s poháry (nebyla zmrzlina). Nicméně šéf (majitel?) podniku odběhl do vedlejší prodejny, zakoupil polárkové dorty a poháry vyrobil.

Tím by náš výlet, naše loučení s létem mohlo skončit. Ale neskončilo. Ještě nás čekala kolaudace nové kuchyně. Následoval poněkud komplikovaný přesun do Bořanovic. Všichni jeli nejprve nakupovat do Tesca. Já si musel počkat ve Štěchovicích, až naši mladí dojedí, pak jsem ještě musel za ně zaplatit útratu, udělat taxi a rozvést je domů a konečně se přesunout do Bořanovic a zde si počkat před zamčeným domečkem. Naštěstí ne dlouho a kolaudace mohla začít. Pojedli jsme, Hanka pro tuto příležitost vyrobila jatýrkovou čínu, popili jsme a protože jsme byli z celého dne dost utahaní moc dlouho jsme se nezdrželi a odjeli domů natáhnout unavená těla.

P.S. Ta kuchyň je moc hezká.