26. července - 2. srpna

Normální člověk jezdí z bodu A do bodu B autem,
vlakem nebo autobusem.
Turista autem, vlakem nebo autobusem nejezdí,
protože to podle jeho názoru není zdravé.
Především to není sport, protože se během jízdy obvykle sedí
a turista sedí jen tehdy, je-li unavený.
Což bývá nejdříve na třicátém kilometru cesty.

Murphyho zákony

„Dobrý den, tak už jsme dorazili.“
„A kde jste teď?“
„V Bělé, u nějaké stanice autobusu.“
„Proboha, vy už jste v Jeseníkách?!“
„No, ano.“
„My vás ale čekáme až zítra.“

Takto začínala naše dovolená v Jeseníkách. Marně jsem přemýšlel, kde se stala chyba, ale na nic jsem nepřišel. Tak jsem tam stál jako ten slavný kůl v plotě a pomalu ani nevnímal další pokračování hovoru.

„My tam máme do zítřka v jednom pokoji ubytované hosty, ale nějak to uděláme“. Pokud tu jednu noc vydržíte ve stísněných podmínkách ... .“

Vydržíme. Co jiného nám taky zbývalo. My (Martin, Natálka, já, kola a zásoby), cca 250 km od Prahy, Mirek někde na cestě mezi Prahou a Šumperkem a Vašek ..., ten snad byl ještě doma. Vydali jsme se hledat Chatu na Mlýně. Doslova. Několikrát jsme jeli kolem, poznali všechny orientační body, ale chata nám zůstala utajená. Nakonec to dobře dopadlo. Chatu jsme našli, ubytovali se, provedli rychlý průzkum okolí, upřesnili cestu Mirkovi, který stejně zabloudil a nanosili věci do pokojů.

Po Mirkově příjezdu jsme začali pátrat po místní restauraci. V té doporučené (Venuše) teprve rozjížděli sezónu napouštěním venkovního bazénu, v té druhé (penzion U Rudolfa) měli soukromou akci a tudíž nepremávali. Prý ať přijdeme až v pondělí ... . Uchytili jsme se až ve třetí, Park hotelu. Posezení bylo příjemné, jídlo ušlo, obsluha byla otřesná.

Před půlnocí jsme šli očekávat příjezd Vaška. Nechtěli jsme riskovat noční bojovku na téma: „Kdo hledá, najde“. Po jeho příjezdu jsme byli kompletní a naše dovolenkové dobrodružství mohlo začít. Následující dny bych shrnul do několika bodů: Po Mirkově příjezdu jsme začali pátrat po místní restauraci. V té doporučené (Venuše) teprve rozjížděli sezónu napouštěním venkovního bazénu, v té druhé (penzion U Rudolfa) měli soukromou akci a tudíž nepremávali. Prý ať přijdeme až v pondělí …. Uchytili jsme se až ve třetí, Park hotelu. Posezení bylo příjemné, jídlo ušlo, obsluha byla otřesná.

Před půlnocí jsme šli očekávat příjezd Vaška. Nechtěli jsme riskovat noční bojovku na téma: „Kdo hledá, najde“. Po jeho příjezdu jsme byli kompletní a naše dovolenkové dobrodružství mohlo začít. Následující dny bych shrnul do několika bodů:

Ubytování

Chata na Mlýně přes první poněkud negativní dojem splnila naše očekávání levného, ale dostatečně pohodlného ubytování. Místa zde bylo habaděj. Velká společenská místnost v přízemí s televizí a sociálním zařízením pro dámy a pány. Ještě zde byly další dvě místnosti (snad sprcha a vodárna), ve kterých odpočívala naše kola. V patře byly tři pokojíky se čtyřmi lůžky, kuchyňkou a sociálním zázemím a veliká hala s pingpongovým stolem. Když si odmyslíme některé kuriozity, jako například umyvadlo sloužící jako sprchový kout, nebo to bylo naopak (?), tak to celkem šlo. Tuto vymoženost měl Vašek.

U nás zase přímo proti sprše byla umístěná zásuvka. Pravda, byly kryta dětskou pojistkou, ale jestli je v ní šťáva jsme raději nezkoušeli. Další kuriozitou bylo ovládání sprchové baterie od 2 metry vzdáleného umyvadla. Nebohý sprchující byl neustále jednou nohou mimo sprchový kout, ovládal baterii a zkoušel teplotu namixované vody Tak trochu to připomínalo skotské střiky, studená, horká, studená ..., vlažná a nakonec teplá a podlaha v koupelně se pomalu zaplavovala. Na druhou stranu tu byly i příjemné věci. Ohniště a spousta připraveného dřeva, gril (kuřecí chutnalo skvěle), velká zahrada (Mirek na ní trénoval malé sofťáky) a úžasný klid, nejbližší stavení bylo od nás cca 150 metrů.

Počasí

Když se řekne „Clubovní dovolená“, tak to znamená déšť, zimu a sychravo. Sluníčka minimálně. Ať už to byla několikrát Vltava a rafty, loni Šumava a letos Jeseníky. Nějak nám není přáno. I tentokrát jsme poznali různé tváře počasí. Jasný slunečný den, přeháňky, déšť, mlhu (nebo nízkou oblačnost) teplo a zimu. Ale i tak jsme se dokázali trochu připálit.

Výlety

Neděle 27. července

Hřebenová túra po západních hřebenech Jeseníků. Nejprve jsme auty (taky kdo by se plahočil pěšky) zdolali zhruba 500 m převýšení z Bělé na Červenohorské sedlo. Zde jsme vysadili dámy a děti a sjeli zpátky do Bělé k Cimburovi (hospoda), kde jsme nechali zaparkované jedno přibližovadlo (Martinův stěhovací vůz) a zbylým autem jsme opět zdolávali výstup do Červenohorského sedla. Mít v kolech během jediné hodiny dva takové výstupy, to chtělo občerstvení. Dámy už nás předešly a zatímco my se plahočili sem a tam, provedly průzkum místní restaurace. Někdy to je celkem výhodné nebýt řidičem.

Po všeobecném posilnění jsme se vydali po červené značce směrem na Červenou horu, Keprník a Šerák. Cestou jsme se kochali nádhernými výhledy na Praděd, město Jeseník a možná i do Polska. Po doplnění energie a sil na Šeráku (chata Jiřího) nás čekal poslední úsek cesty. Závěrečné klesání z hřebenů do údolí a k Cimburovi, návrat autem do chaty a jízda pro Mirkovo vozidlo.

Pondělí 28. července

Ráno jsme na kolech vyjeli směrem na Jeseník a Rejvíz k Mechovým jezírkům. Kromě stoupání před Rejvízem to byla příjemná cesta. Obzvlášť ta část cesty v Martinově vozidle s kolami na korbě. Po prohlídce jezírek (lépe řečeno jezírka) následovalo tradiční občerstvení s poradou nad mapou. V tu dobu se už na obloze houfovaly nebezpečně vypadající mraky.

Občerstveni jsme plni elánu naskočili do sedel a vydali se vstříc hřebenovce (Pásmo Orlíka). Zpočátku to šlo dobře. Krásně se nám šlapalo a pěkně to frčelo (z kopce). Ale pak jsme museli zdolat stoupání pod vrchol Orlíka (1204 m). Utěšovalo nás, že za tu námahu budeme odměněni nádhernými výhledy. Chyba lávky. Sv. Petr asi usoudil, že toho ucházejícího počasí bylo už dost a Jeseníky se musejí ukázat z té horší stránky. Moc jsme toho neviděli. Něco podobného jsme zažili na Boubíně. Navíc začalo pršet. Zpočátku drobně a nesměle, později vytrvale a hustě.

Mirek nám mezitím z Rejvízu jel naproti do Videlského sedla, kde nás očekával s vozidlem. My jsme zatím dupali do pedálů, abychom tu slotu už měli za sebou. Nicméně, když jsme dorazili k Mirkovi, nějak nám to nedalo a ještě jsme si chtěli (alespoň někteří z nás) vychutnat sjezd z Videlského sedla do Bělé. To byla paráda.

Úterý 29. července

První pokus o výstup na Praděd. Auty jsme se přesunuli do Karlovy Studánky a odtud místním přibližovadlem k motorestu Hvězda, výchozímu to bodu ke zdolání nejvyšší hory Jeseníků – Pradědu. Cestu jsme si chtěli zpříjemnit výjezdem na Ovčárnu, ale množství čekajících turistů nás odradilo a my jsme šli raději po svých. To jsme však netušili co nás čeká (převýšení 500 m na zhruba 5,5 km). Ale už za hodinku předvoj funěl na Ovčárně a sháněl se po první pomoci – občerstvení.

Cíl naší cesty, Praděd, byl každou chvilku zahalen nízkou oblačností. Po zkušenostech ze zimního výstupu, kdy byla viditelnost minimální, jsme výstup museli k všeobecné lítosti odložit na příznivější klimatické podmínky. Alespoň jsme uskutečnili sestup (plánovaný byl výstup) údolím Bílé Opavy zpět do Karlovy Studánky. Po částečné prohlídce, nějakých nákupech a posezení v cukrárně jsme se vrátili zpět do naší chatičky.

Středa 30. července

Nejen turistikou, ale i kulturou musí být člověk živ. Z mnoha možností jsme si vybrali návštěvu zámku Velké Losiny ve stejnojmenné obci. Protože se někteří z nás prohlídkou zajímavého zámku namlsali, absolvovali jako přídavek návštěvu muzea výroby ručního papíru. Znavený zbytek clubu vzal zavděk pohostinstvím nedaleko muzea.

Ještě jsme museli ustát nakupovací suvenýrovou mánii. Každý chtěl mít doma trochu toho papíru. Opět začalo pršet.

Konečně doma, u večeře, u televize a u her.

Čtvrtek 31. července

Opět Karlova Studánka. A počasí stále nic moc. Při zdejší poslední návštěvě mě zaujala „kamenná výstava“ zdejší šutrologie. Tak jsem si sem dovolil ostatním naordinovat další výlet a trochu se poučit o tom, po jakých kamenech to zde vlastně chodíme.

Po poučení se naše cesty rozdělily. Zatímco ostatní jeli domů, Natálka, Dáša, Martin, Mirek a já jsme jeli absolvovat menší výstup na Zámeckou horu, kde měly být zbytky nějaké tvrze. Kromě kamení a pár děr tu nebylo nic. Ani pořádný výhled.

Pátek 1. srpna

Druhý pokus o výstup na Praděd. Poučeni nezdarem prvního pokusu o výstup, jsme tentokrát byli rozvážnější. Neustále jsme licitovali s možností vyjet na Praděd na KOLE!!! Taková blbost. Jakoby nám nestačilo to první pěší stoupání. Od rána jsme sledovali oblohu a honící se mraky. Roztrhají se nebo neroztrhají. Roztrhaly a my jsme konečně vyrazili. U motorestu Hvězda jsme měli smůlu spojenou se štěstím. Smůla byla v tom, že jsme nemohli vyjet až na Ovčárnu (přeplněné parkoviště a kolona čekajících aut), štěstím bylo, že jsme získali poslední dvě místa k zaparkování.

Opět jsme absolvovali výstup na Ovčárnu. Tentokrát autobusem. Kolem jedné jsme stáli se stovkami dalších „turistů“ na vrcholu Pradědu. Bylo to tady příliš civilizované. Zejména televizní vysílač. Následovalo občerstvení a výlet výtahem na vyhlídkovou terasu (cca ve výšce 70 m). Na Pradědu se naše cesty rozdělily. Mirek a jeho svita se vrátili k autům, pak do chaty a na náš pokyn měl pro nás přijet na Červenohorské sedlo. Tedy do cíle hřebenové túry. První mezistanicí na trase byla Švýcárna. Oblíbené to místu zimních i letních putujících. I my jsme zde zakotvili na oběd (na Pradědu jsme neměli nárok) a až na výjimku jsme dobře udělali. Výpečky s knedlíkem a zelím neměly chybu.

Švýcárnu jsme opouštěli za krásného počasí. To ještě nějakou chvíli vydrželo, abychom se mohli pokochat pohledem na Kouty, přečerpávací elektrárnu Dlouhé stráně (tam jsem taky chtěl jet na kole) a hluboká údolí. Postupně se však zatahovalo a připomenul se i déšť. Naštěstí jsme byli na závětrné straně a z té „číny“ jsme moc neměli. Ale Mirek by mohl vypravovat.

Konečně jsme na Červenohorském sedle. Zde nás čeká Mirek s Martinovým vozidlem. Namačkáme se dovnitř (zakoušíme pocit sardinek) a vyrážíme k dočasnému domovu.

Výrok dne

„Co se mi plete do objednávky, já si mohu objednat cokoliv, dokonce to ani nemusím sníst.
Kdo se mu prosil o nějaký rady. Ať si raději snaží plnit přání hostů !“
Martin na adresu personálu na Švýcárně

Sobota 2. srpna

Jeskyně na Špičáku. Dnes pojedeme domů. Je krásné počasí. Sluníčko svítí jako zběsilé, po mracích ani památka. Konečně jsem se dočkal a opět osedláváme kola. Přesouváme se k jeskyním na Špičáku. V patách nám je doprovodné Martinovo vozidlo řízené opět Mirkem. Jeho vypůjčené kolo mělo poněkud nefunkční brzdy a brzdit na „pekaře“ se Mirkovi nechtělo. V Písečné jsme si na povzbuzení objednali něco na zub. Bylo zde příjemné venkovní posezení a jeskyně byly nedaleko. Jeskyně na Špičáku svojí velikosti rozhodně nepatří mezi kolosy, krápníková výzdoba nulová. Trochu fádní podívaná. Zajímavostí bylo, že je z části tvořená mramorem. Po prohlídce nasedáme na kola a vracíme se do Písečné, do již zmíněné restaurace na oběd, a pak vyrážíme na dalekou cestu. Domů. Do Prahy.

Večery

Díky společenské místnosti jsme žili bohatým společenským životem. Od 19. hodin jsme sledovali zprávy (Martin), abychom byli „IN“. Využili jsme i nabídku na možnost grilování a grilovali jsme. Samozřejmě v dešti. Ale chutnalo nám. Páni muzikanti se překonali a dokonce i jednou zahráli. Nebo že by jenom ladili? Větší úspěch, i u dětí, měly Aktivity, taková malířsko-pantomimicko-řečnická hra. Do hospody jsme nechodili, protože v okolí nebyly, a když byly, tak stejně byly zavřené.

Martin

Když se na někoho nalepí smůla, tak ho pěkně dlouho pronásleduje. Následující tři příhody jsou toho důkazem.

Chleba:
Na Švýcárně jsme chtěli poobědvat. Prohlédli jsme si jídelní lístek a zaujala nás fazolová polévka a knedlo, zelo a uzené. Polévku si dali Vašek s Hankou a Martin. Kromě polévky jsme si ještě objednali K+Z+U, ale na doporučení číšníka jsme objednávku změnili na K+Z+výpečky. Všichni. Až na Martina. Ten si objednal chleba. K polévce. Číšník mu však sdělil, že jídla je hodně a nesnědl by ho. Martin dál trval na chlebu, číšník na svém doporučení, Martin na chlebu, číšník ... a tak dále. Když Martin dojedl vybuchl spravedlivým hněvem, že nebyl obsloužen dle své objednávky. My jsme si zpočátku mysleli, že to hraje pro zpestření čekací doby na druhý chod, ale záhy jsme pochopili, že je skutečně rozhněván, doslova nasr... . Zatímco my jsme hodovali na přineseném jídle (bylo skutečně výborné, výpečky libové), Martin bublal a bublal až se stal terčem našeho humoru, což mu na náladě nepřidalo. Každou chvíli se ozývalo: „Martine nechceš chleba?“ Vydrželo nám to až do odjezdu.

500 Kč
Podruhé horkou chvilku zažil Martin po první návštěvě zahradní restaurace v Písečné. Nepoučen, dal si opět polévku. Tentokrát svou objednávku jednoznačně specifikoval a dostal k ní chleba. Ostatní mu dobrosrdečně nabízeli svoji skývu. Při placení nastal drobný problém, když Martin platil pětistovkou. Číšník neměl nazpátek. Tak jsme to za něj zaplatili, s tím že se srovnáme u jeskyň. Zde, ve snaze vyrovnat dluh, Martin zjistil, že mu ta pětistovka chybí. Nastalo zděšené hledání po všech kapsách možných i nemožných úkrytech. Bankovka nikde. Martin okamžitě začal podezřívat číšníka, že mu ji vzal. Po chvilce dohadování jsme se vrátili do restaurace. Martin úplně bez nálady („stejně nám ji nevrátí“). Číšníka jsme naším dotazem, zda zde Martin nevytrousil nebo nezapomněl peníze, vyvedli dokonale z konceptu. Rozhodně popřel, že by Martin bankovku zde ztratil nebo dokonce, že by ji on sbalil. To už bylo na Martina příliš. Jaké však bylo posléze naše překvapení, když se na zahradě opět objevil číšník a se slovy: „Mě to nedalo a přepočítal jsem peníze a skutečně jsem vám ji omylem vzal“ nám podával ztracenou a tolik hledanou bankovku. Všichni jsme z toho byli docela vedle. I Martin. Ten už si myslel, že se s ní neshledá. Omluvy číšníka nás pak pronásledovaly po celou dobu stolování. Asi mu bylo dost trapně. Ale všechna čest, vrátil ji.

Benzin
Na zpáteční cestě Martin potřeboval vzít naftu. Hledal proto pokud možno nejlevnější pumpu. Tak jsme míjeli jednu za druhou a blížili se k Praze. Hrozilo nebezpečí, že ceny začnou opět zase stoupat. Konečně Martin zaregistroval naše hlášení, že v blízké obci je levná pumpa a zajel k ní. Protože však měl nádrž na opačné straně a hadice nevypadala dostatečně dlouhá, přijížděl k ní Martin čelobokem. Tak to alespoň zamýšlel. Protože při zajíždění k ní se najednou ozvala děsivá rána. Martin přehlédl kovovou konstrukci, nelogicky vyčnívající do prostoru a v nelogické výšce. Pumpař si asi v prvním úleku myslel, že mu snad chceme vzít živnost a zkoprněle na nás zíral. Naštěstí se ukázalo, že kromě rány, se žádné škody na zařízení a vozidle nevyskytly. Naštěstí.

blbec
Tento (ne-)lichotivý titul si vysloužil obsluhující číšník v Park hotelu. Na dotaz Natálky: „ Mohu k tomu smažáku dostat tatarku“?, odpověděl „Tu k tomu dáváme automaticky“ a .. nepřinesl ji. Na další dotaz: „Prosím, Vás, kde je ta tatarka“? odpověděl: „to si voni musíte říct“. Přinesl ji a naúčtoval nám za ni 15 Kč. Smažák stál pětačtyřicet.

Superblbec
Opět tento titul zůstal v Park hotelu. Tentokrát nás dostal jiný číšník. Jednou večer jsme dostali chuť na dobré točené. Tak jsme vyrazili. V Park hotelu měli otevřeno a prázdno. Po place se potuloval osamocený číšník.. „Co chcete“? vybafl na nás. „Mohli bychom se posadit a dát si jedno pivo“ my na to. Nekonečně dlouho si nás prohlížel, a pak nás poučil: „Nemohli, mám už prostřeno na snídani“ Překvapením nám spadla čelist. Zavíralo se v deset a bylo teprve něco po čtvrt.
To naše pohostinství.

Pro kroniku PeR
Do kopců se plahočili a po večerech Aktivity hráli: HaM, NaR, Dáša, VaM, PeR, MiM, MaP, AjM, ViM, PeM, JaM + Bendy