5. dubna 2003
Pes vypuštěný volně do prostoru může směřovat ke třem cílům:
- k jinému psu nebo častěji k feně
- pohozené poživatině
- něčemu hnusnému a smradlavému, v čem se vzápětí vyválí
Murphyho zákon o následcích volného vypuštění psa (Lureův zákon trojice)




Při odpočívání v občerstvení na břehu Vltavy, kam jsme zavítali, po zdolání náročného putování za objevem středu Čech, nás Hanka informovala o možné další akci: „Pochod za povidlovým koláčem“ v okolí Benešova. Kdo chce, tak může jít s nimi. Vašek k tomu hned dodal, aby bylo všem zavčasu jasno, že v tomto termínu bývá vždy hnusně. Tedy nehezké počasí. Nicméně jsme se tímto sdělením nenechali odradit a přislíbili účast. Jak se později ukázalo, nestačilo to na přiznání clubovní akce (chyběl ještě jeden pochodující člen clubu).
Na startu v Benešově V sobotu ráno kolem osmé hodiny jsme se sešli na parkovišti u benzinové pumpy Agip na Chodově. Řidiči (Vašek a já) jsme si vyměnili informace o závadách na našich vozidlech. Já jsem ji odstranil hravě (výměna stěračů, abych alespoň něco viděl), ale Vašek a jeho pravděpodobně děravý chladič, to mohl být problém. Zatímco my řešili auta, dámy prověřily nákupní možnosti (bagety apod.) a neúspěšně se pokusily rozměnit dvoutisícovku.
Když jsme byli připraveni, vyjeli jsme vstříc pochodu. Vašek vpředu a já se ho držel v závěsu jako klíště. Přesto jsem několikrát viděl jeho beznadějně se vzdalující záď a to naše vozidlo nechtělo a nechtělo jet. Inu chybějící koníci ve spřežení se projevili. Prokličkovali jsme Benešovem, zaparkovali v boční uličce a zjistili, že v autech bylo poněkud tepleji. Topení je topení.
Na startu pochodu jsme vyplnili přihlášky, dostali kartičky pro razítka (ty měl v péči Víťa), připili jsme si na zdar Magistrem a vyrazili za koláčem. Je zajímavé, co člověk je ochoten udělat pro jeden povidlový koláč (a já povidla tak nemám rád). Opět jsme kličkovali Benešovem a pozorovali, jak pokračují jarní práce na zahrádkách. Foukal studený vítr, na obloze se honily mraky a přetlačovaly se se sluníčkem o nadvládu na obloze. Ještě jsem nesdělil, že nás čekalo dvacet kilometrů v okolí Konopiště, ale kromě věžiček jsme z něj nic neviděli.
Trasa pochodu vedla z Benešova přes Žabovřesky – Václavice – Kožlí – Konopiště opět do Benešova. Na papíře to vypadalo mírumilovně a asi by to i mírumilovné bylo, kdyby.. Kdyby Bendy nezachytil čerstvou stopu a neprobudila se v něm krev předků. To bylo tak. Když jsme míjeli zříceninu hradu Kožlí, ukrytou někde v lese ve vzdálenosti pouhých 500 metrů, usoudili jsme, že zacházka nám neublíží a ani nás moc nezdrží. Já s Natálkou, Hankou, Bendym a Jesou jsme se vydali v stopách turistů pochodujících před námi, kteří vypadali tak zasvěceně, že jsme nějak zapomněli sledovat cestu.
Slyšeli jsme sice Vaška, jak říká: „Tady je nějaká značená odbočka“, ale poněkud jsme se zapovídali a nevěnovali jsme tomu pozornost. A tak jsme šli a šli a šli a …a až nám začalo být divné, že jdeme tak dlouho. Zmiňovaní turisté sice také chtěli navštívit blízkou zříceninu, ale domnívali se, že k ní povede přímo silnice a nechtěli uhnout z široké a pohodlné cesty ani o píď. Tehdy jsme poznali, že jsme asi poněkud jinde a vydali se přes les na objevitelskou cestu. Až do této chvíle nás psíci v poklidu obíhali a věnovali se svým čmuchacím záležitostem. Zřícenina nikde, zato se však v naší blízkosti vyřítila srna a Bendy za ní. Pískání, volání a opětné pískání. Nic nepomáhalo. Bendy se každou chvíli objevil a zběsile štěkaje mizel v dál. V tu chvíli si Jessa asi řekla, když může Bendy, tak já taky a vzala roha. Polesím se pak ozývalo: „Bendy, Bendíčku, pojď k paničce. Buď hodný pejsek" a o něco dál: „Jesso, ty mrcho, kde jsi?! Koukej mazat ke mně!!“
Jessa se nechala odchytit za chvíli. Asi neměla žádnou stopu, po které by mohla prchat. Zato Bendyho štěkot začal znít podezřele daleko. A tak jsme lítali po lese sem a tam, volali a pískali. Zkoušeli jsme i spojení po telefonu s Vaškem. Jako na potvoru jsme se ocitli mimo příjem. Když jsme se tak plahočili a překonávali terénní překážky, vynořila se před námi zřícenina Kožlí. Vypadalo to jako obezděný kopec. Nic moc. Unaveně jsme se blížili k výchozímu místu a stále se pokoušeli navázat spojení s Vaškem. Nakonec se ukázalo, že on měl větší štěstí. Nějací lidé ho upozornili na běhajícího flekatého psa a Vašek už si zjednal pořádek. To byla asi jediná, ale doopravdy, dramatická situace na pochodu.
Zbytek cesty proběhl v poklidu. Uondáni jsme se dovlekli do cíle, vyfasovali koláč a diplom, objednali si polévku, ta se musela ještě asi 10 minut vařit, aby byla teplá (mě se zdálo, že to byla marná snaha), párky, čaj a kávu. Dámy si na zdar akce připili fernetem. Zavzpomínali jsme i na ostatní Čtveráky a unaveni, ale spokojeni jsme frčeli domů, do tepla, do pohodlí, do postele.


(pro kroniku PeR)

V okolí Kožlí o Bendyho a Jessu málem přišli:
HaM, VaM, AjM, ViM, JaM, NaR, PeR a samozřejmě ti naši psi


P.S.
Souboj na obloze dopadl nerozhodně. Od všeho jsme měli trochu.