22. března 2003

„Ze všech hloupých lidí je nejnesnesitelnější scestovalý hlupák.
Přiváží si hloupost jiných národů a přidává ji ke své.“

A. v. Humboldt

Po pátečním hraní v hospodě U Felixe, jsme se šli zregenerovat a vyvětrat do přírody. Vítali jsme jaro objevnou cestou do „údajně geometrického“ středu Čech. O tento primát soutěží více lokalit, tak jsme se rozhodli alespoň jednu prozkoumat.

Sraz jsme měli klasicky u sloupu na Hlavním nádraží již v devět hodin. My jsme byli (já, Natálka, Káťa a Jessa) na nádraží poněkud dříve, a tak jsme měli čas prohlédnout si další zájemce o cestování vlakem. Okamžitě nás zaujali cizokrajně vyhlížející skupinky, strategicky rozmístěné po celé ploše vstupní haly. Pestře oděné ženy posedávající uprostřed rozměrných balíků a okolo postávající muži, kteří kradmými pohledy odhadovali okolo procházející pasažéry. Mezi tím se pohybovaly dvě dvoučlenné hlídky uniformovaných a znuděně se tvářících policistů. Vypadalo to skoro jako hra na četníky a zloděje.

Moc času na detailnější seznámení s osazenstvem nebylo. Již před devátou se z davu vynořil Martin následován dětmi a Milenou a chvíli po něm od jihu (to mě poněkud zaskočilo, protože jsem je vyhlížel od severu) i Vašek s Hankou, dětmi a psíkem. Nastalo tradiční počítání dospělých, dětí a psů. Martina jsme přesvědčovali, ať kvůli slevě přizná tramvajenku nebo si alespoň koupí lístek na MHD. S Vaškem jsme šli zakoupit jízdenky. Záhy se však ukázalo, že to Vašek nebude mít s tím kupováním jízdenek tak jednoduché. Zatímco pokladní za tlustým sklem na Vaška šeptala a komunikace se změnila na odezírání a hádání a já jsem neustále napovídal a asi i vyrušoval, tak Bendy se snažil Vaškovi odrhnout ruku. Zaujal ho totiž okolo jdoucí psí kamarád a tak se s ním chtěl blíže seznámit. Když se mu to nedařilo, začal si s ním hlasitě sdělovat své dojmy. Prostě nebylo slyšet vlastní slovo.

Po nákupu jsme se přesunuli do vlaku. Chvíli jsme měli pocit, zda jsme omylem nevlezli do chladírenského vozu, ale kolující meruňkovice nám rozproudila ztuhlou krev v žilách a začalo nám být poněkud tepleji. Nechápavě jsme koukali na ostatní cestující, kteří se choulili v sedačkách a drkotali zuby. I zde si Bendy našel kamaráda. Spíše kamarádku. Boxerku. A něco si spolu povídali.

Po příjezdu do Davle jsme zjišťovali, kde se momentálně nachází Dalibor. Byl také v Davli a hledal místo k zaparkování. Upřesnili jsme mu naší polohu a za chvíli se okolo nás přehnal. Po nalezení vhodného místa pro odpočívající vozidlo jsme opět doplnili vnitřní zahřívání. I když se sluníčko snažilo seč mohlo, na plavky to ještě nebylo. Prokličkovali jsme Davlí k Sázavě a podél toku (proti proudu) jsme se vydali k mostu u Pikovic. Na spodním toku Sázavy byly ještě patrné stopy po loňských povodních. Bláto na zahradách, uhynulé stromy a keře, omlácené fasády domů, domků a chat. Nebyl to příliš optimistický pohled.

Stále trvající chladno nás popohánělo kupředu a než jsme se nadáli, byli jsme u mostu. Teď nás čekala chvíle pravdy. Poněkud drsné stoupání do Petrova. To byl asi nejtěžší úsek cesty. Všichni jsme se patřičně zapotili a už jsme si ani nestěžovali na zimu.

V Petrově kdysi byla taková typická venkovská hospoda. V minulosti hojně navštěvovaná, pak to tam nějaký čas nestálo za nic. Jaká byla současnost a zda vůbec měli otevřeno jsem netušil, ale doufal jsem, že nějakého občerstvení se nám dostane. V nejhorším jsme měli vlastní zásoby. Bylo otevřeno. Dokonce se zabíjačkou. Bohužel neveřejnou. Jen Bendymu se dostalo pozornosti podniku. My ostatní jsme museli vzít za vděk jídelním lístkem. Zavedli nás do takové ledové kobky, kterou Natálka ohodnotila slovy: „Tady by se dobře skladovaly brambory“. Naštěstí v nabídce byla polévka, skoro domácí bramboračka. Byla horká a dobrá. I pivo nám nakonec zachutnalo. Zatímco my jsme se pomalu aklimatizovali a doplňovali energii na další pochod, jihočeši se vyhřívali na sluníčku před hospodou.

K cíli našeho putování už nám zbýval jen krok, respektive dva tisíce kroků (při předpokládané vzdálenosti 1,5 km a délce kroku 0,75 m). A opět stoupání. Na vrchol Ďábla (to je kopec). Tentokrát to stoupání bylo lidštější. K mému velkému zklamání, jsme na vrcholu objevili pouze návštěvní knihu s dva roky starým poslední zápisem. Po informacích o tom, že se nacházíme ve středu Čech včetně mapy, ani památka. Trochu smutný konec našeho snažení. Moje zklamání však nemělo dlouhé trvání. Zahání je kolující povzbuzovadlo.

Pomalu sestupujeme z vrcholu a opouštíme Ďábel. Na louce pod vrcholem chvíli přemýšlíme kudy dál. Ne že bychom to nevěděli. To jsme samozřejmě věděli. Spíše jsme se rozhodovali, jak dlouho chceme ještě pochodovat. Nevyhrál kompromis. Šli jsme nejkratší cestou k Záhořanskému potoku. Bylo to sice krátké, ale dost drsné. Kotníky a kolena si užily své. Těžko říct, co by bylo horší. Jestli ten sráz scházet nebo ho jít nahoru. Jedinými nehekajícími a svěže vypadajícími byli naši psi. Ti byli dole raz – dva. Suchou nohou (někteří i mokrou) jsme překonali potok a vydali se po jeho proudu směrem k Vltavě a Davli.

Cesta podél Záhořanského potoka se údolím kroutila a mnohokrát křižovala potok. Ne nadarmo se mezi cyklisty říká: „Jedeme brodíky“. Potok po obou stranách lemovaly trampské osady, chaty a chatičky a mezi nimi trčela „honosná sídla“. Podle rozšiřujícího údolí jsme poznali, že se přibližujeme ke konci našeho výletu. K Vltavě a podél ní do Davle. Jenže do cesty se nám postavilo takové nenápadné občerstvení. „Co takhle kávu“ zazněl hlas a už jsme obsazovali lavice. Byla káva, bylo pivo, byly klobásy. I nějaké ty mlsy pro děti.

Jihočeši se s námi po chvíli rozloučili a spěchali k svému opuštěnému vozidlu. Čekala je poněkud delší cesta domů. My jsme zatím přemýšleli, kterým spojem pojedeme zpět do Prahy. Nakonec zvítězila ta dřívější varianta a patráčkem jsme se vraceli do Prahy. Martin s rodinkou vystoupil už v Bráníku, zbylé členstvo jelo až do Vršovic.

Jestli jsme byli ve středu Čech nebo se k němu alespoň přiblížili, nevím, ale i díky počasí se letošní vítání jara určitě podařilo.
Tak za měsíc v Americe.

(pro kroniku PeR)

Do středu Čech pochodovali:
HaM, MiP, NaR, AjM, MaPj, KrP, MaP, VaM, PeR, ViMj + Bendy + Jessa

P.S.
Pro lepší představu nabízím mapku výletu. Přibližně jsme ušli 11 – 12 km.