22. února 2003

„I pochod na tisíc mil začíná prvním krokem.“

Čínské přísloví

Měl to být takový obyčejný minivýlet. Jenštejn cca 15 km JV od Prahy moc dobrodružství nenabízí. Ani okolí příliš nezve k procházkám. Tak to alespoň prozrazoval letmý pohled do mapy z roku 1978. Vše však bylo trochu, jak jinak, jiné. Nejprve Vašek nabídl odpolední hraní, když už budeme v okolí. Všichni ochotně souhlasili, a tak nás zase měla Hanka na krku.

Kupodivu jsme se na sraz dostavili všichni včas. Kromě omluveného Mirka. Prý dětské problémy. Ale pravda je taková, že Mirek nemá rád hrady, zámky a podobné objekty, kde průvodce zaujatě vypráví o historii objektu. Máme však jeho příslib - cestou si nás někde najde.

Tak jsme si dali kávu a k ní něco z Hančiny kuchyně. Co to bylo si nepamatuji, ale chutnalo to náramně. Na všech dostupných mapách jsme prozkoumali možné přístupy k hradu a vyrazili do Vinoře, výchozího bodu k dobytí hradu. Nebo alespoň toho, co z něho zbylo.

Ve Vinoři jsme odstavili naše ocelové oře a vytyčili trasu pochodu. Jenštejn navštívíme až odpoledne, až si nás Mirek najde! Dámy nás přemlouvaly, ať to s tím procházením moc nepřeháníme. Takové 3 km, nanejvýš 4 km, je na začátek výletní sezóny až až. Souhlasně jsme pokývali hlavou, ale podle mapy nás čekalo těch kilometrů asi třináct.

Konečně jsme vyrazili. Po červené hledat žlutou. Samozřejmě opačným směrem. Tak jsme prokličkovali bočními uličkami, objevili požadovanou žlutou značku a prošli lesem na konec Vinoře. Zde Vašek usoudil, že bychom mohli dámám vyjít vstříc a cestu si zkrátit přes pole. Jak navrhl, tak jsme udělali. Cesta po poli byla příjemná, sluníčko svítilo, Bendy kolem nás pobíhal, na mezi jsme si udělali přestávku na sváču. Zkrátka paráda. Bendy byl tak rozradostněn, že zakrátko vzal do zaječích a trestné komando (Vašek, Ája) mělo co dělat, aby ho ulovilo. Minuli jsme skládku uprostřed pole, očistili si zablácenou obuv a po zpevněnéjestě pokračovali do blízké vesnice.

Jaké bylo naše překvapení, když se nám na horizontu objevilo větší město. Chvíli jsme se dohadovali, na co se to vlastně díváme, až se ukázalo, že pravdu měla Hanka, když tvrdila, že je to Brandýs nad Labem. Místo ve Cvrčovicích jsme se ocitli v Popovicích. To, o co jsme si cestu zkrátili, jsme si bohatě nadešli. Marně jsme si lámali hlavu, kdy se stala chyba. Pravda, na skládce byla značka. Na dřevěném kříži. Ale ukazovala do středu Země. Tak jsme zcela logicky usoudili, že, že tudy cesta nevede. Asi vedla.

Teď to chtělo nějakou útulnou venkovskou hospůdku. V Popovicích nebyla. Zachránili nás Dřevčice. To už Vašek posílal signály Mirkovi, aby přijel. V místním lokálu jsme prověřili zdejší speciality. Franfurskou, hovězí (to jsou polévky), drůběží kung pao, tláču, jakýsi kotlík (Natálka) a samozřejmě pivko. Konečně dorazil Mirek zaplatili jsme a vydali se dobýt Jenštejn. Samozřejmě zkratkou - po poli. Když však naši průzkumníci, Natálka a Mirek, začali nebezpečně zapadat do bláta, usoudili jsme, že bychom mohli mít větší ztráty než povolených 5%. Nebo že by to bylo na vojně? Zkrátka, potupně jsme se vrátili na pevnou zem. Pak že na Čtveráky bláto neplatí. Mirka jsme vozmo s dětmi vyslali do Vinoře s cílem: „sejdeme se na Jenštejnu“. V 17.00 byl Jenštejn dobyt. Tedy skoro dobyt. Měli totiž už hodinu zavřeno. To ta hospůdka. Místo poutavého vyprávění jsme vykonali prohlídku zvenčí a vydali se k Vinoři a našim vozidlům. Mirek s dětmi nikde.

Kolem šesté (večer) jsme se vynořili z uliček u našich aut. Děti byly zalezlé v autech, Mirek rázoval okolo jak lev v kleci a vyhlížel nás. Nasedli jsme a vydali se do Bořanovic. To se nám ten výlet poněkud protáhl.

Kdo je kdo?

Pokračování v Bořanovicích:
Jedlo se, pilo se, hrálo se (basista se přitom ležérně opíral o ledničku), zpívalo se a bavilo se. Ukázalo se, že se bez zpěvníku naše paměť neobejde.