21. prosince 2002
Dokud nepotřebujete odbočit vlevo, je silnice téměř prázdná.
Vedlejší jízdní pruh jede vždy rychleji.
MURPHYHO SILNIČNÍ ZÁKON



Letos jsme si odpustili procházku předvánoční Prahou a raději jsme jeli za kulturou a historií do nedalekého Polabského národopisného muzea v Přerově nad Labem, které bylo založeno v roce 1967 jako "záchranný skanzen" lidového stavitelství z oblasti středního Polabí. Skanzen v současné době má asi 31 objektů. Část z nich tvoří zděné budovy, které byly v minulosti součástí přerovského panského hospodářství (kovárna, bednárna a myslivna s hospodářským zázemím). Ostatní sem byly přeneseny do konce šedesátých let z různých koutů Nymburska (šest roubených chalup, pět roubených špýcharů, sušárna na ovoce, celodřevěná stodola, několik studní a další drobné objekty jako chlívky, úly, lidové a pololidové plastiky, zvonička, holubník, boží muka, náhrobky a patníky).
   
Tradičně však mohlo být všechno jinak. Nejprve jsme se měli sejít v Bořanovicích. Sešli jsme se. Já, Natálka, Mirek, děti, ale domácí nikde. Prý jsou u Pinkasů (Vašek se mořil s počítačem). Natálka zkusila fígl, jak je rychle přivolat. Napsala zprávu: „Stavte na kávu, hosti jdou“. A zabralo to. Hanka si ji v klidu mohla přečíst u vrátek.
Pak jsme se tak dlouho radili nad mapou až to vypadalo, že nikam nepojedeme. Mezitím jsme zjistili, že Poláčkovic nepřijedou. Měli jinou kulturu. Martin tvrdil, že nám to říkali v Budějovicích. Ale ta paměť (naše nebo jeho?!). Na povzbuzení nám Hanka dala ochutnat pomerančový fernet (to není reklama) a my dostali chuť na repete. To už jsme se vážně zabývali myšlenkou, že ze skanzenu nic nebude. Jó, flaška je flaška.
   
Nakonec rozhodly ty smutné dětské oči. Ty chudinky se tak těšily. Nebo že bychom už tak špatně viděli? Nic naplat – vyrážíme. Natálka řídí vedoucí auto, Hanka naviguje, ostatní se kochají přírodou a posléze se nestačí divit kudy to jedeme. Mě například zaujala skutečnost, že existují Horoušánky („…jel jsem přes Horoušánky“, toto rčení používám, když chci vyjádřit, že jsem bloudil, zajel jsem si apod. A ono to leží blízko Prahy). Nicméně navigační schopnosti Hanky a jeden cílený dotaz nás v brzku dovedly do Přerova.
Jako první nás nezaujaly objekty skanzenu, ale krámek se suvenýry a hlavně s horkou medovinou. Chutnala náramně. Jak se potom dobře kupovaly nezbytné doplňky do domácností, bez kterých bychom se neobešli (jak jsme bez nich mohli jenom žít?). Popisovat vlastní skanzen, jak jsme vešli dovnitř, koupili si lístky, prohlídli si první stavení, přesunuli se k dalšímu, prohlíželi si vnitřní zařízení chalup, hledali WC, odolali nabídce vánočních trhů, nemá smysl. To chce vidět. Ale stálo to za to.
Po prohlídce se naše cesty rozdělily. Popřáli jsme si hezké svátky, upřesnili povánoční hraní a rozjeli se. Já s Natálkou jel do Lysé/Labem, ostatní domů.


(pro kroniku PeR)
V Bořanovicích málem návštěvu skanzenu propili:
HaM, VaM, ViM, AjM, MiM, PeM, JaM, NaR, PeR