5. ledna 2002

Turisté prakticky v ničem nesoutěží - pořádají-li dálkový pochod,
není pro ně rozhodující dojít do cíle jako první, ale vůbec dojít.

Breezyův zákon

Na výroční clubové schůzi mě Ota překvapil nabízenou akcí „Tříkrálový pochod“ z Prahy Veleslavína přes Okoř do Roztok v délce 13, 16, 28 a 44 km. Trochu to sice kolidovalo s odpoledním Čtveráckým vícebojem, ale nakonec zvítězil sportovní duch a bylo odhlasováno, že těch 13 km zvládneme.

Tehdy jsme ještě netušili, jaká letošní zima bude. Sníh a mráz. V předvečer pochodu jsem tajně doufal, že tuto akci, vzhledem k mrazivému počasí, někdo odpíská. Leč nastalo se. Ještě předtím se omluvil Dalibor, že přijedou až na odpolední akci. Na rozhraní pátku a soboty jsem si přečetl mail od Vaška, kterým mi oznamoval, že se nezúčastní Mirek, Milena a Martin (včetně dětiček).

Sobotní ráno. Při zvonění budíku chvíli nechápu, co se děje, ale pak mi to dojde – pochod. Při pohledu na teploměr mě přešel veškerý optimismus – 16°C. FUJ!! Ostatní si ještě spí a já se musím trmácet do mrazivé tmy. Náladu mi moc nevylepšilo poznání, že nás, těch šlapajících bláznů, bude víc. Na start jsem přijel s 35 minutovým předstihem. A tak jsem mrznul a mrznul. Škoda, že tu nebyl dědeček Mrazíček s nějakým zahřívadlem.

Pak si to přihasil Ota s černým chlupatým a kamarádským stvořením, které jsem identifikoval jako kokra. Zaplatili jsme startovné a čekali na další účastníky. Pomalu jsem začal doufat, že Vaškovi to auto neopravili, že nepřijedou a já to budu moci zbaběle vzdát a spěchat do tepla. Doufal jsem předčasně. Dorazili. Všichni. Včetně čtyřnohého přítele člověka. Zbývalo ještě vyřešit otázku, jak zpátky k autu. Ota nám nabízel odvoz z Roztok. Ale to bychom si museli trasu zdvojnásobit. Taková bláhovost. Jedinou naší spásou byl Mirek, že bude ochoten pro nás někam přijet.

Vyrazili jsme. Nejprve okolo areálu Aritmy, pak dolů do údolí Divoké Šárky, abychom se posléze, po překonání prudkého stoupání, vynořili v Nebušicích. Já jsem celou tuto cestu absolvoval skoro v poklusu v marné snaze se trochu zahřát. I když jsem nasadil takřka „pekelné“ tempo, našim čtyřnohým souputníkům jsem nemohl konkurovat. Ti okolo běhali jako utržení ze řetězu. Však taky Otův psík měl takovou radost, až se z toho ztratil. Tak a máme první ztráty. Nejprve pes a teď i Ota, který se ho vydal hledat.

Prvním odpočinkovým místem bylo rozcestí u Sv. Juliány, kde jsme pojedli ze svých skromných zásob (to spíše platilo pro mě, já jsem to s těmi zásobami nějak podcenil). Bendy celou dobu dával dost hlasitě najevo, že je to pěkná nespravedlnost, když my se živíme a on nic. Nikdo mu neodolal. Pokud Ota v pozvánce sliboval, že trasy povedou většinou pěknou přírodou, ale i smetištěm, silnicí i polní cestou, okolo hradu i prasečáku, zkrátka, že to bude ukrutná sranda zaprasit se bahnem a ošoupat si nohy, měl i neměl pravdu. Pěkná příroda byla. Smetiště jsem neviděl, polních cest a silnic jsme si taky užili. Prasečák jsme navíc i cítili. Hrad ..., ale to bych předbíhal. Naštěstí s tím bahnem se netrefil.

Na pláních za Tuchoměřicemi už svítilo sluníčko, sníh křupal pod nohama, Bendy se snažil laškovat ostatními psíky. Pudlice asi byla buď namyšlená nebo stará dáma; v horším případě namyšlená stará dáma, která neochvějně šlapala ve stopách pána. Tak si to vynahradil při dovádění s pitbulem. Alespoň ta hlava tak vypadala. Zbytek těla byl kryt dečkou, z které koukaly jen čtyři nohy a ocásek. Však toho Bendy náležitě využil a zakusoval se mu do ní. Blížili jsme se k Číčovicím, kde Ota sliboval buřtíky. Jó, Ota. Tak ten se nakonec s psíkem našel a teď se nás snažil dohnat. Vašek cestou instruoval Mirka, kam má přijet. Sláva, odvoz zajištěn.

Již z dálky byla vidět, jak se proti nám (a proti všem) po cestě pohybovala nějaká postava. Není to Mirek? Je to Mirek! A pěšky! Kdepak má asi auto? Kaplička v Číčovicích už byla v obložení občerstvení chtivých turistů. Ani my jsme neodolali občerstvovací nákaze. Svařák, káva, čaj a buřtík, to vše přišlo k chuti. Zde nás dohonil Ota a opět zopakoval nabídku s odvozem z Roztok. Od kapličky to bylo na Okoř, co by kamenem dohodil. Hrad jsme si neprohlédli, protože jsme k němu nedošli, cíle jsme se také nedočkali, protože jsme k němu také nedošli. Za to však může Mirek, protože špatně zaparkoval. Místo u cíle, tak na parkovišti, které bylo poněkud stranou. Vrátili jsme se do Veleslavína, kde jsme vyměnili auta (pomalu jak v nějaké detektivce) a jeli do Bořanovic dát si kávu a Bendyho vrátit na zahradu a k jeho chaloupce.

Cestou jsme vedli debatu, jestli to byla akce nebo ne. Nejprve jsme byli čtyři, pak tři, pak nás bylo chvíli pět a tak dokola. Nicméně jsme se dohodli, že vzhledem k takřka arktickým podmínkám, zejména v ranní části pochodu, a ke skutečnosti, že Natálce v účasti zabránila pouze povinnost připravit občerstvení na odpolední víceboj, bychom to za akci rádi považovali. Určitě to ale stálo za zaznamenání do kroniky.

(pro kroniku PeR)
V arktických podmínkách na Okoř šlapali:
Ota a jeho psík, Hanka, Vašek, Ája, Víťa a Bendy, Petr, Mirek + hosté s dětmi

omlouvali se:
Dalibor a Magda (protože by museli do Prahy vyrazit již po páté a kdoví jaká by byla cesta),
Milena a Martin (ještě neměli úplně v pořádku děti),
Natálka (s holkami nejprve uklízely, pak vytvářely koláčky, vařily a pekly).