16. dubna 2005

 

 

Hraní

aneb

u Mirka „na zahradì“

 

        Další  akce, která potvrdila pravidlo, že neplánované se většinou povede. Za tuto akci může jižní větev clubu, která se přijela podívat do matičky Prahy a chtěla nás vidět. Bylo to trochu nakvap, už jsme měli poněkud jiný program, ale většina z nás si jej dokázala upravit, abychom se mohli sejít u Mirka na zahrádce. U našeho oblíbeného Felixe bychom v sobotu těžko hledali na hraní místo. To, že má Mirek zahrádku, věděl asi jenom Vašek a nechal si to pro sebe.

        Sraz měl být v půl sedmé. Já jsem si to opět špatně vypočítal, hluboce jsem podcenil hromadnou dopravu, a tak jsem se procházel ve Vysočanech před Mirkovým krámem dlouho před plánovaným srazem a pozoroval cvrkot. Až na řidiče chytající policisty však toho k pozorování moc nebylo.

        Po půl sedmé si to přihasil Mirek. Já jsem byl zvědavý na zahrádku a neustále jsem si prohlížel okolí krámu, ale skutečnost mě doslova vzala dech. Onou zahrádkou byl míněn prostor mezi dvěma buňkami, který z třetiny zabíral vzrostlý strom. Nezbývalo nic jiného než trochu přeorganizovat obchod, rozmístit židle, Mirek pro tuto příležitost nakoupil plastová křesílka, uklidit pult a naplnit ledničku pivem. To byly skvosty. Martin by mohl vyprávět, jak skvěle chutná tradiční česká kvalita vyrobená z nejkvalitnějších surovin a prodávaná pod značkou Ambrosia (nebo tak nějak) v Kauflandu. To vše jsme stihli v rekordním čase, já si ještě doběhl do Delvity pro nějaké jídlo a pití. A pak jsme už jen čekali a čekali.

        Konečně. Hudebníci a hosté už se sjíždějí. Až na Vaška dost nevěřícně koukají na slibovanou „zahrádku“. Mezitím se na pultě hromadí zásoby pochutin a křoupání a začíná klasický průběh potlachů. Debata, pojídání a popíjení. Vašek dělal číšníka a otvíral nám piva. Jako správný muž měl u sebe nůž (s otvírákem). Už to vypadalo, že na nástroje opět nedojde. Měli jsme však štěstí. Začalo se ladit a kupodivu po chvíli i hrát. Na repertoáru se střídaly naše tradiční pecky s melancholičtějšími až uspávajícími písničkami. Martin hrál na basu jako o život, čehož důkazem byly zčernalé prstíky.

        Nic však netrvá věčně a i naše hraní muselo skončit. Trochu jsme poklidili a čekali u vozidel na Mirka až pozhasíná a zamkne. Najednou se z bočního vjezdu vynořilo jeho vozidlo, přejelo přes koleje a mizelo v dáli směrem na centrum. Nechápavě jsme se po sobě dívali, než nám došlo, že už tady nemáme co pohledávat, a proto jsme se taky vydali na cestu k domovům.

        Já jsem se vezl s Jihočechy. Trochu mě mátla ukecaná paní, která každou chvíli něco anglicky povídala, než mi došlo, že se jedná o navigaci. Když jsme minuli Spořilov a stále nedbali na její navigaci, byla už dost šílená a u každé odbočky se dožadovala změny směru.  Pravděpodobně se uklidnila, až když jsem byl vysazen na Roztylech a vozidlo nabralo směr zpátky na Spořilov.

 

(PeR)

 

Klábosení, hraní a zpívání se zúčastnili:  DaH, HaM, MaH, MaP, MiM, MiP, PeR, VaM