Letošní rok je ve znamení zdolávání vrcholů hor. Nejprve Roháče a teď Lužické hory. Našemu soustředěnému útoku tentokrát neodolal Klíč (po Luži druhý nejvyšší vrchol). Všechno, ale mohlo být jinak. Takže popořádku.
     I když jsme se měli loučit s létem v Záhořanském údolí a na kolech, požádala mě Hanka o výměnu akce, protože měla čerstvé informace o pozorování Okokotána v Lužických horách. Souhlasil jsem, vždyť kdo by se soužil na kolech, když má šanci konečně Okokotána spatřit na vlastní oči.
     Vašek s Hankou, dětmi a Bendym, štěně bígla mužského pohlaví, vyjeli již v pátek, aby zabydleli jejich chaloupku v džungli. Tato snaha se jim málem stalo osudnou. Při projíždění Kokořínským údolím jim zapomněla dát přednost srna a srážka byla nevyhnutelná. Při vší smůle měla osádka vozu štěstí. Nikomu se nic nestalo. Až na úlek. Vlastní auto bylo srážkou poznamenáno na pravém světlometu. Nejhůře dopadla asi srna, i když nikdo neměl náladu zkoumat její aktuální zdravotní stav.
     Já s Natálkou, dětmi a Jessou vyjel v sobotu po obědě. Původně jsem plánoval oběd v Rousínově, ale nějak se nedařilo všechno včas stihnout (Halouny, jeden nákup, druhý nákup apod.). Trochu mě zmátla Vaškova SMS, ať si dáváme pozor na srny. Že by byly hony. Ale srny se přece nestřílejí!? Po příjezdu do Rousínova a při pohledu na Vaškovo auto mě to trklo.
     Následovalo již tradiční posilnění. Káva, buchty, koláče a kapka něčeho ostřejšího. Hanka se pochlubila sbírkou hříbků (nádhera), které našla při cestě na nákup. Takže rostou! Nad mapou jsme se dohodli, že se půjdeme podívat na místní ledovou jeskyni. Pro upřesnění. Jedná se o díru v zemi, kam se musí slézt po žebříku a na jejím dně se nachází led. Vyrazili jsme. Byl už nejvyšší čas. Jednak bylo již poměrně pozdě cca 16.30 hod. a brzo se stmívalo a navíc Jessa začala vychovávat Bendyho a snažila se mu vymezit místo u kamen.
     Cestou jsme neodolali nejprve pohledům do lesa, tak nás namlsaly výstavní muchomůrky, jestli bychom nenašli nějakou poživatelnou houbu. Po prvním nálezu jsme se neudrželi a rozprchli jsme se po lese a sbírali a sbírali. Ještě že Hanka vzala síťovky. Bylo jasné, že z ledové jeskyně nic nebude. S blížícím soumrakem jsme museli myslet na bezpečný návrat.
     Večer jsme topili (v kamnech), jedli, popíjeli, hráli karty a posílali SMS Martinovi, aby druhý den určitě přijel.

     V neděli ráno přijel Martin s rodinkou a Archiem. Stihli to akorát na kávu a zachránili clubovní akci. Bylo nás již šest (bez dětí a psů). Opětovná cesta k ledové jeskyni nás moc nelákal (to si necháme na příště). Zato výstup na Klíč, díky hustotě vrstevnic, sliboval zajímavé zážitky.
     Cestou jsme opět neodolali a zásobili se houbami, v Svoru jsme obdivovali některé rekonstruované roubenky a kvetoucí zahrady. Plni obdivu jsme málem přešli poslední občerstvovací stanici. Naštěstí Vašek včas zareagoval. Paní vedoucí, možná majitelka, byla vstřícná a dokonce jsme mohli vzít s sebou naší psí smečku. Museli jsme jí však slíbit, že ji nekousnou. Po absolvování pár piveček (dvanáctka Plzeň), káv, coca col a bramboráků (Martin měl hladovou snídani), jsme se vydali na závěrečné stoupání.
     Konečně na vrcholu. Ta námaha stála zato. K dokonalosti chyběl jenom kousíček. Vidět na slibovaný Říp. Ale i tak to byla paráda. I Rousínov jsme viděli. Bohužel jsme měli značné časové zpoždění a museli jsme se urychleně vydat na zpáteční cestu. Samozřejmě, že jsme nezapomněli na houby.
     V chalupě si zatím naše děti hrály a vůbec jim nevadila naše nepřítomnost. Poobědvali jsme gulášek, jako moučník čočkový salát a naši pejsci nám k tomu štěkali a vrčeli (na sebe).
     Zpáteční cesta byla naštěstí bez srnek a bez problémů jsme dorazili do Prahy. Okokotána jsme neviděli. Ledovou jeskyni také ne. Snad příště, až zas pojedeme na Sever. Ale jinak to byla povedená akce.


                     (pro kroniku PeR)
    

Rousínov 22. – 23.9/2001