„Nad Tatrou sa blýska, hromy divo bijú.
 Nad Tatrou sa blýska, hromy divo bijú….!


     Přesně tak to v letošních Roháčích vypadalo. Déšť, zima, nevlídno, sluníčka a modré oblohy pramálo. A to jsme nic neponechali náhodě. Už 17. listopadu se hovořilo o tom, byť zatím jen potichu, že bychom letošní červencové svátky mohli oslavit místo na vodě výšlapy na vrcholky hor. V průběhu roku tento nápad vykrystalizoval do vážně zamýšlené clubovní akce. Hanka vytelefonovala možnost ubytování (chatičky už měli zamluveni nějací mastňáci z Prahy), já připravil trasu přesunu a Natálka Irenkou a Lenkou provedly rekognoskaci terénu přímo na místě. Zkrátka vše mělo klapat na výbornou.
     První komplikace nastala, když svoji účast s politováním museli oželet Magda s Daliborem. Další při plánování hodiny odjezdu. Já jsem chtěl jet už mezi čtvrtou a pátou hodinou. Čím dříve, tím lépe. To Martin nazval čirým šílenstvím, protože v tu dobu má ještě půlnoc (ranní ptáče asi dál nedoskáče). Ale ani ostatní nebyli touto vyhlídkou příliš nadšeni. Kompromis – odjezd v šest od benzinové pumpy AGIP na Jižním Městě. Vlastní odjezd také nebyl bez problémů. Já trpěl cestovní horečkou a na místě jsem přešlapoval již od půl šesté. Asi 15 minut po šesté přijel Martin s rodinkou a v těsném závěsu Mirek. Vašek s Hankou přijeli až v 7 hodin (na jejich omluvu je třeba připomenout, že do pozdních nočních hodin stěhovali a zabydlovali svůj domeček v Bořanovicích).
     Cesta až na hranice proběhla bez větších problémů (zapomenutá termoska na parkovišti, mnou zběsile hledané klíče od auta – byly v zámku u spolujezdce, byly jen drobnými nepříjemnostmi). Vše si však vynahradil přechod v Makově. Českou stranou jsme projeli bez zdržení. Ale na Slovensku! Nemoc šílených krav a údajné kontroly na hranicích zapříčinily mnoha kilometrovou kolonu, která se jen nepatrně posouvala k celnici. Několika hodinové čekání nám však náladu nezkazilo.
     Po příjezdu do Račkové doliny, bylo naší starostí, jak najdeme Natálku s Irčou a Lenkou. Našly si nás samy. Den před naším příjezdem si vyšláply na hřebenovou túru, při které chtěly postupně zdolat Ostredok, Nižnou a Vyšnou Maguru a Jakubinu. Zůstalo u chtění. Po překonání prvního vrcholu (Ostredok) se prudce zhoršilo počasí a z krásného letního dne se rázem ocitly v prudké bouři. Blesky křižující oblohu, voda nad hlavou i pod nohama jim na náladě nepřidaly. V den našeho příjezdu si lízaly utržené rány a sušily promočené oblečení a boty.
Rychle jsme postavili stany. Bylo kolem toho trochu zmatků, nějak jsme nemohli najít vhodné místo pro nás všechny. Nicméně jsme vše úspěšně zvládli a mohli jsme si připít na zdar akce. Večer jsme ještě stihli naplánovat výpravu na další den. Nevím, proč je to vždy Bystrá.
     Druhý den bylo krásné ráno. Sluníčko, modrá obloha, prostě paráda. Rychlá ranní hygiena, snídaně a krátce po osmé jsme vyrazili dobýt nejvyšší vrchol Roháčů (Bystrá 2248 m.nm). Cesta stísněnou Račkovou dolinou byla zpočátku dost jednotvárná. Všude vysoké stromy, žádný výhled. Když však les ustoupil vyšším kosodřevinám a dolina se rozšířila, naskytl se nádherný pohled na strmé srázy jednotlivých hřebenů. Někde v dálce jsme tušili i Bystrou. První a poslední tábor jsme rozbili u Koliby pod Klinom. Nezbytné posilnění a fotografování. Odtud se mělo vrcholové družstvo, ve slože-ní Natálka, Irča, Lenka a já, pokusit zdolat vrchol Bystré. Ostatní nás měli jistit výstupem k Račkovým plesům. Během výstupu do Račkového sedla se ukázalo, jak rychle se na horách dokáže měnit počasí. Z jasného a slunečného dne bylo najednou zataženo a nízká oblačnost se valila do údolí. Vzápětí se, oblačnost rozplynula a bylo opět krásně. Z Račkového sedla jsme si udělali odbočku na Končistou. Pod jejím vrcholem jsme posvačili a přes Klin a Gáborovo sedlo jsme postupovali k Bystré.
Celou cestu nás provázely rychlé změny počasí. V Bystrém sedle, výchozím bodem pro výstup na vrchol, jsme se ocitli v husté mlze. Viditelnost bylo sotva pár desítek metrů. Obklopovala nás bílá tma a neuvěřitelné ticho, které rušil jen náš sípavý dech. Byl to velmi nepříjemný pocit, stoupat neustále vzhůru, nevědět kde jsme a nemít vrchol na očích.
Bystrá! Naprosto neočekávaně jsme se ocitli na jejím vrcholu. Panovala zde mlha a drobný déšť. Znaveně jsme se sesunuli na mokré kameny a oddychovali, doplňovali tekutiny a energetické bomby (müsli tyčinky). Každou chvíli se mlha na kratičký okamžik rozplynula a my jsme přebíhali z jedné strany na druhou a kochali se nádherným výhledem do dolin. Cestou z vrcholu až k Bystrým plesům se nám počasí za předešlou námahu odměnilo. Svítilo sluníčko a bylo teplo. V dolině jsme pozorovali sviště a kochali se krásnou přírodou. Následná cesta se však změnila v zlý sen. Nad vrcholky se opět začaly kupit mraky, které volně postupovaly do údolí. Rychle jsme se sbalili a pospíchali dál ve snaze uniknout dešti. Ten si nás však našel. A vytrvale. Vrcholem všeho bylo, že cestu po které jsme se vraceli přerušil široký a dost hlubokým potoce, kterým se bouřlivě valila voda. Brod nikde. Nezbylo nám nic jiného než sundat boty a brodit. Těšili jsme se až dorazíme na Tatranskou magistrálu v naději, že pak se nám půjde lépe. Tatranská magistrála. Četné polomy a mnohohlavá ovčí stáda změnily magistrálu v jedny velké bahenní lázně. Tatranskou magistrálu jsme překřtili na Magistrálu tisíce kopýtek. Zbytek cesty jsme absolvovali jako automaty. V kempu jsme okamžitě zamířili do hospody, kde jsme se horkým čajem a borovičkou dávali dohromady. Ošacení na nás pomalu osychalo, horký čaj nás vnitřně zahříval a borovička nám vylepšovala náladu. Večer jsme pak v kolibě nad ohněm dosušovali ještě mokré výstrojní součásti, Vašek hrál na kytaru a zpívali jsme.
Hezký konec dne.
     Třetí den byl odpočinkový. Ne dobrovolně, ale z donucení. Ještě vše nám totiž neuschlo. Jeli jsme se podívat do Demänovské ľadové jaskyně. Bylo však pondělí a tudíž zavřeno. Nečekané volno jsme využili k drobným nákupům a zběžné prohlídce Liptovského Mikuláše. I oběd jsme si tady dali. Myslím, že v místní restauraci, která byla učňovským střediskem, na nás nezapomněli. Zmatky s objednáváním jídla, zmatky s roznášením jídla a pití, zmatky při placení. Ale bylo to dobré. Po návratu do tábora jsme připravili dříví na táborák, hrálo se na kytary a plánoval se další den. Když už jsme v Roháčích, měli bychom zdolat Ostrý Roháč a přilehlé vrcholy (Žiarskou dolinou pod Baníkov, Tri kopy, Plačtivá, Ostrý Roháč a Jamnickou dolinou zpět. Nebo v obráceném pořadí). Trasa časově i fyzicky velmi náročná. Kromě vrcholového družstvo o účasti dokonce uvažoval i Vašek.
Zatím jsme však toho moc z Roháčů neviděli.
     Čtvrtý den. Ráno se mezi stromy ukazovalo modré nebe. Než jsme se nasnídali a přichystali na cestu opět se zatáhlo. Rada starších rozhodla, že jít na vrcholy by bylo riskantní a řešením by byla opět návštěva včera neprohlídnuté jeskyně. Dnes mají určitě otevřeno. Osádka našeho vozu, vrcholové družstvo, se během cesty rozhodla, že jeskyni nenavštíví, ale pojede dál až pod Chopok v Nízkých Tatrách a rozhodným útokem ho zdolá. Již při vjezdu do Jasné doliny však lilo jako z konve. Nucená změna plánu. Zatímco ostatní se kochali krásou jeskyní, my jsme jeli objevovat krásy termálních lázní u Liptovského Hrádku. Termální lázně jsme sice našli, ale dnešní den nebyly termální. Těch pár „otužilců“ drkotalo zuby a zahaleni do koupacích plášťů a osušek zasmušile hledělo na netermální bazény. A v kryté části lázní měli sanitární den a navíc organizovaný nástup na koupání..
Večer jsme se zahřívali u ohníčku, pekli buřty, popíjeli více i méně ostré nápoje (to pro zahřátí) a plánovali, co podnikneme zítra. Bude-li hezky, tak túru. Asi do Jamnické doliny a pak by se vidělo. Nebude-li hezky, uvažujeme o návratu do teplejších krajin. Kolem desáté hodiny si na nás děti přichystaly bojovou noční hru. Byla vskutku bojová. Pohybovat se v neznámém terénu mezi stromy a početnými stany za hluboké tmy bez baterky je vskutku pošetilost. Však to taky Martin náležitě slovně okomentoval. Ale chodit po lese v pantoflích….. Pravda, bojovka se trochu nezdařila. K cíli jsme klopýtali z různých směrů, potkávali jsme se cestou a opět ztráceli a byli jsme všem podezřelí, když jsme se tak plížili kolem jejich stanů. Pokus to však byl sympatický.
     Pátý den. Ráno odvážím Irenku s Lenkou na nádraží. Při zpáteční cestě s obavami pozoruji zataženou oblohu a vrcholky Roháčů skryté v nízkých mracích. Po návratu do tábora rychlá porada, co dál. Já s Natálkou už toho máme plné zuby. Natálce oteklo koleno, takže na nějaký výlet není pomyšlení. Oznamujeme, že se vracíme do civilizace. Vašek s Hankou se k nám přidávají. Mirek, Martin a Milena chtějí vytrvat a ještě se někam podívat.
Balíme a zakrátko vyrážíme na cestu. Láká nás návštěva Oravského hradu. Povedla se. Byla neuvěřitelně dlouhá, překonali jsme poměrně značné převýšení, sledovali jsme šermířské vystoupení, ukázku sokolnického výcviku, pokochali jsme se výhledem po okolí a opět překonali výškový rozdíl. Tentokrát opačným směrem. V bufetu v podhradí jsme se posilnili na zpáteční cestu a plánovali jsme návštěvu v aquaparku Hradci Králové. Pokud to stihneme. Nestihli jsme.
     I když letošní Roháče provázely neustále těžkosti (počasí, studená voda v umývárně, malá kapacita WC, málo funkční vařiče v kuchyňce), celkově to byla akce zdařilá. Škoda neúčasti Magdy a Dalibora. S Vaškem jsme se dohodli, že to stojí za zopakování. Co říkáte?

Roháče 30.6. – 4.7.2001
Petr