Sraz:

Kdo mohl mít ten nápad a nechat nás sejít se již  7: 40 U Sloupu na hlaváku. Nebyl jsem to nakonec já? To jsem asi zapomněl, že musím večer před výletem absolvovat ples. Moje chyba. To ranní vstávání zato stálo. Je s podivem, že jsem se nezapomněl doma.

Čekání I.

Scházíme se. Jihoměstští (NaR + PeR + Jessa), Bořanovičtí (HaM + VaM + AjM + ViM + Bendy) a Letenští. Tedy ti se měli dostavit. Vašek telefonuje a dostává informaci: „Jsme na cestě“! „Všichni“. Nakupujeme lístky. Tentokrát to vzala na svá bedra Natálka a za vydatné pomoci nás pánů to zvládla. Vašek se nabídl, že bude vyhlížet opozdilce a my ostatní šli držet místa k sezení.

Vlak

Na nástupišti stál vlak, který se tvářil jako rychlík. Asi nás zmátla ta kupé. Než jsme si ověřili správnost vlaku, už tu byl Vašek s Letenskými (MiP + MaP + MrP + KrP) v patách. Mizíme v útrobách vagónů a hledáme volné kupé, kam bychom odložili děti a složili své těla. Volná kupé nebyla. To bychom tu museli čekat asi od šesti. Nacpáváme se do těch nejméně obsazených. Nejlépe vybrali Letenští, ostatní (dospělí) se k nim přestěhovávají. Děti s Bendym jsme nechali na pospas.

Vyrážíme. Během cesty nastal pouze jeden rušivý moment. Při kontrole lístků, nám průvodčí na sdělení: „Máme lístek i pro děti, které sedí vpředu“ s kamenným obličejem odpověděl: „Tam žádné děti nejsou“. Atmosféra v kupé viditelně zhoustla. V duchu jsme přemítali, kam asi mohly jít. Průvodčí však byl šprýmař. Když se dosyta popásl na našich zmatených a nevěřících obličejích, přiznal barvu. Neodolal a vystřelil si z nás. Z Čtveráků.

Čtyřkoly

Zde s námi vystupovala poměrně početná skupina souputníků. Zaregistrovali jsme se. Zjistili, že půjdeme 20 km a ani o chlup méně. A to jsme si říkali, že na rozjezd by patnácka úplně stačila. Nedalo se nic dělat. Jiná cesta tudy do Benešova pro koláče nevedla. Po nezbytném fotu, jsme vyrazili směrem na Benešov.

Šlapeme

Zpočátku z kopce, jak mi to ostatně všichni slibovali. Ale pak se naplnily mé obavy. Cesta se začala zvedat a my stoupali, stoupali a stoupali. Dobrou hodinku. Na vrcholu jsem byl zralý na kyslík., a to jsme měli za sebou slabou 3/20-tinu cesty. Jak se později ukázalo, dosáhli jsme nejvyšší kóty a zbytek cesty byl po vrstevnici. Přibližně. Krásně jsme se nám šlapalo. Byl krásný jarní den. Ptáci zpívali, sluníčko svítilo a já si spálil lebku.

Občerstvení

Mrač. Jediné místo, dle itineráře, kde se dalo občerstvit. Nějaký podnikavec sice během cesty nabízel buřty, pivo, čaj a kávu, ale to se nepočítá. Obec Mrač byla neuvěřitelně dlouhá. Už jsme si pomalu mysleli, že jsme plynule přešli do další obce. Naštěstí jsme tu dobře maskovanou odbočku neminuli a mohly začít hody. Mohly, kdyby si v zdejší hospodě neudělali dostaveníčko mariášníci. Tak jsme vzali zavděk neuvěřitelně špinavými plastovými křesílky a po jejich náležité očistě Vaškovým hadrem, jsme se usadili před hospodou. 

Benešov

Benešov byl již na dohled, když se nám dostalo poučení, jak je český jazyk hezká řeč, když se umí správně používat. U jedné samoty si nějaké děti s dospělou osobou ženského pohlaví a něco opékaly na ohni. Bendy, jako správný zvěd, běžel zjistit, zda by nebylo něco na zub. To se nezdálo poblíž okounějícím psům a šli se podívat, co to tam ten elegán pohledává. Začalo honění okolo ohně. Ještě že nezačali jako zbojníci přeskakovat oheň. Pro  dospělou osobu to byl asi stresující zážitek a z úst se jí začal linout proud jadrností určených z části nám, z části Bendymu a z části zbylým psům. Jak je ta čeština libozvučná.

Konečně cíl. Známá školní jídelna. Vyměňujeme oštemplované startovní listiny za koláč a nějaké bonbóny. Kvůli tomu se plahočíme 20 kiláků. Ani na pivo nedošlo. Já jsem docela grogy a už se těším do vlaku.

Čekání II.

Přesouváme se na nádraží, kde zjišťujeme, že vlak přijede za 25 minut. Vašek telefonuje Martinovi, který v klidu pojídá svou polévku s chlebem, zda to stihnou a zda jim máme koupit lístky. Martin říká: „Nestihnem“, Milena naopak: „Stihnem“. Tak kupujeme lístky a vsázíme se zda to stihnou. Asi 4 minuty před odjezdem vlaku vchází Martin s rodinkou rozšafným krokem na nádraží. Stihli to. Ukázalo se, kdo je hlavou rodiny.

Návrat

Návrat do Prahy jsme zvládli bez rušivých okamžiků. Žádná ztráta dětí. Psi se chovali způsobně. Průvodčí si z nás nevystřelil. Takže spokojenost. Až na ty nohy. Chudinky jedny uběhané.

Příště si půjdu pro koláče do pekárny a ne až do Benešova.

Benešovský povidlový koláč

300 g hladké mouky, 150 g másla, 1 vejce, 1 lžíce moučkového cukru, 1 lžička prášku do pečiva, citrónová kůra, špetka soli, tuk na vymaštění formy, švestková povidla

Na vál dáme mouku, uprostřed uděláme důlek a do něj rozklepneme vejce a kousky změklého másla, přidáme moučkový cukr, špetku soli, strouhanou kůru z chemicky neošetřeného citronu, 1 lžičku prášku do pečiva a vypracujeme těsto.

Hotové těsto vyválíme, vykrojíme kruh, který položíme do vymazané kulaté koláčové formy.  Povrch potřeme povidly, ze zbytku těsta vykrájíme ozdoby a poklademe jimi povrch koláče. Pečeme ve středně vyhřáté troubě.